Vždy jsem si kladl otázku, jaké to bude, až na vlastní oči spatřím ve volném moři žraloka. Propadnu panice a strachu nebo budu naopak štěstím bez sebe? Nyní už odpověď znám.

První setkání

Po příjezdu na ostrov Embudu v souostroví Maledivy a uvítacím přípitku jsem byl, ačkoliv bylo ještě ráno, okamžitě ubytován. To bylo milé překvapení. Totiž všude jinde jsme na uvolnění a úklid pokoje museli čekat až do odpoledních hodin.

Na cestě k bungalovu mě doprovodil jeden ze zaměstnanců resortu. Za odnos mého těžkého kufru jsem mu pak do ruky vrazil desetidolarovku. On se uklonil a velmi spokojeně odkráčel. V bungalovu, jež se nacházel pár kroků od břehu moře, bylo vše předem zapnuté. Ačkoliv venku bylo velmi příjemně, klimatizace v pokoji běžela. Lednice byla v provozu též. Vypnul jsem tedy AC a začal si vybalovat věci z kufru. Pak jsem šel do restaurace na oběd. Zde se mi představil číšník, který mě bude mít po celý čas mého pobytu na ostrově na starosti. Byl to příjemný mladý domorodý muž.

Oběd, tedy to, co jsem si vybral z bohatého švédského stolu, byl výtečný. Po obědě nastal čas na můj první průzkum korálového moře u ostrova. Byl jsem velmi vzrušený. Na pokoji jsem si pečlivě nachystal potápěčskou masku, šnorchl a ploutve a se vším pak zamířil k bělostné pláži.

Na ostrově byl úplný klid. Zde, jak se říká, zdechl pes. Nádherná tropická pláž lemovaná kokosovými palmami zela prázdnotou. Uvědomil jsem si, že právě porušuji pravidla bezpečného pobytu v moři. Jdu šnorchlovat zcela sám. Nikdo o mně neví a na břehu nikdo není, kdo by mě mohl v případě nouze zachránit či zavolat mi pomoc.

Stojím osamocen na pláži a hledím na moře. Na obzoru spatřím stožár s vlaječkou, který označuje jeden z pěti vstupů skrze korálový útes na otevřené moře. Moje nohy poprvé svlaží vody Indického oceánu. Belhám se se svou výbavou skrze mělkou lagunu směrem k útesu. Voda je příjemně teplá. Jak se vlaječka signalizující průlez z laguny na volné moře blíží, na písečném dně přibývá korálů. Voda už je o něco hlubší a vlnky rozčepýřené monzunovým větrem cloumají mým hubeným tělem. Je čas se ponořit. Nasazuji si ploutve a masku a nořím se do vod oceánu. Mezi labyrintem korálů hledám průchod na moře. Po pár minutách kličkování na mělčinách útesu se pode mnou konečně otevřou modravé hlubiny a já se vznáším nad okrajem korálového útesu. Dohlednost ve vodě je celkem slušná a žádný proud zatím necítím. Mohu se tedy vydat na obhlídku podél útesu.

Cítím, jak jsem silně vzrušený. Vždyť je to můj první ponor v Indickém oceánu. O tom, že nejsem v Rudém moři, se nemusím nikterak přesvědčovat. To, co jsem očekával, se naplnilo ve vrchovaté míře. Společenství maledivských korálových útesů se jasně odlišuje od korálového světa Rudého moře. Jsou tu jiné druhy ryb, další zcela odlišní mořští živočichové a i ty korály vypadají jinak. Jsou to jiné druhy než ty, co rostou v Rudém moři. Teda většina je jich bohužel mrtvá, zejména korály z rodu Acropora, ale jejich skelet je zachován. Je to tak osvěžující, vidět po tolika letech potápění v Rudém moři úplně jiné, pro mě zcela nové, mořské společenství a odlišné útesy.

Falhu (mathi dhon) miyaru - Carcharhinus melanopterus - Žralok černoploutvý

I když většina zdejších korálů vlivem silného jevu El Nino v roce 2016 odumřela, společenství ryb a dalších mořských živočichů je tu stále úžasné, ještě bohatší jak v Rudém moři. Jsme na ostrovech uprostřed tropického oceánu, tak je to na bohatství a diverzitě maledivských mořských ekosystémů jasně znát. Pomalu plavu podél rozhraní útesových mělčin a hlubokého moře a pozoruji vše kolem. Když vtom se kolem mě mihne silueta žraloka. Útesový žralok černoploutvý vylekán mou přítomností rychle bere do zaječích. Elegantním pohybem svého těla propluje mezi korály a mizí mi z dohledu někde v laguně.

Já zůstávám úplně v klidu. Jakpak taky ne, když ten chudák žralok měl očividně mnohem větší strach ze mě, jak já z něj. Na takové setkání jsem marně čekal po celé ty dlouhé roky v Rudém moři. Zde, na Maledivách, spatřím svého prvního žraloka hned v den mého příjezdu. To je skvělé. Pokračuji dál ve své obhlídce korálového lemu na chráněné východní straně ostrova. Stále mířím na sever až k nejzazšímu cípu útesu. Dostávám se ze závětří ostrova a západní vítr začíná nabírat na síle. Vlny jsou čím dál větší. Pěkně mě to houpe. Blížím se ke konci korálového útesu.

Najednou pocítím silný proud. Honem se schovám za korál a přemýšlím, jestli se mám pustit ještě dál. Po chvilce úvah vyrážím na steč. Vrhnu se proti vlnám a snažím se obeplout severní mys útesu. Kmitám svými rychlými ploutvemi seč můžu, ale z místa se nepohnu ani o píď. Proud mě nekompromisně strhává. Velmi mě to vystresuje. Proti takovému proudu nemám šanci. Honem směřuji zpět ke korálům do relativně klidné vody. Další pokračování mé plavby okolo ostrova musím vzdát.

Plavu zpět do míst, kde jsem se setkal se žralokem. Chvíli po něm na kraji laguny mezi korály pátrám, ale kde že jemu konec. Nikde žádného žraloka nevidím. Vracím se k signálnímu sloupu s vlaječkou a průlivem mezi korály vplavu do laguny k pláži. Můj další průzkum moře ještě téhož dne směřoval na jih. Za jižní mys ostrova jsem se však nedostal. Silný proud mě vyhnal zpět.

Vystrašený, plný respektu k oceánu, ale šťastný ze svého prvního setkání se žralokem, jsem kráčel po břehu ostrova zpátky k mému bungalovu. Z tropické zeleně obklopující pěšinu se ozývalo melodické volání kukačky Koel. Schylovalo se k večeru a místní kaloni se slétávali do korun palem k nočnímu odpočinku.

Tak proběhl můj první den na Maledivách. To byl počátek mého žraločího dobrodružství na ostrovech ztracených uprostřed Indického oceánu.

Vlkodlak ze Smrku