Hledáme dobrovolníky !

(podrobnosti zde)

Management národních parků

Je na čase otevřít otázku managementu národních parků. Začneme, jak jinak, založením národního parku. Mohlo by se zdát, že pokud je k vyhlášení toho kterého národního parku nakloněna přízeň veřejnosti včetně všech dotčených subjektů, je založení NP celkem jednoduchá věc.

 

Není tomu tak. Právě proto, že se v minulosti k vyhlašování národních parků přistupovalo ledabyle, tak dnes sklízíme trpké plody tehdejších špatných rozhodnutí. V současné době je management mnoha NP v České republice i na Slovensku předmětem dlouhodobých sporů.

Při zakládání národního parku si prvně musíme promyslet, jestli chceme mít NP odpovídající kategorii II - národní park dle IUCN, a pokud ano, je třeba zvážit, zda dané území, na kterém chceme NP vyhlásit, odpovídá svou kvalitou a zachovalostí přírody této kategorii. Pokud ne, máme dvě možnosti. Buď na vybraném území vyhlásíme NP, který bude v nižší kategorii IUCN (např. kategorie IV), nebo plochu navrhovaného NP zmenšíme tak, aby první - tedy bezzásahová zóna, jež zahrnuje přírodní, člověkem málo pozměněná území, byla větší jak plocha všech ostatních zón NP dohromady. Základní podmínkou kategorie II - NP dle IUCN je, aby I. zóna NP zaujímala minimálně 75 % z celkové rozlohy parku.

Nyní k problematice NP Šumava. NPŠ má již v současnosti větší absolutní rozlohu I. bezzásahové zóny (18 000 ha a má se dále rozšiřovat) jak sousední NP Bavorský les v Německu (plocha I. zóny zde činí 13 888 ha a rovněž se má dále rozšiřovat). Jenže šumavský národní park byl vyhlášen zcela bez rozmyslu na obrovském území - jeho rozloha je 68 064 ha. V NPŠ tvoří podíl kulturní krajiny spravované po dlouhá staletí člověkem více jak polovinu z celkové plochy národního parku. NP Bavorský les je mnohem menší. Jeho rozloha činí 24 218 ha. Zahrnuje striktně jen lesy, rašeliniště a kamenná moře; tedy přírodní a přírodě blízké biotopy. I. zóna NP Bayerischer Wald zaujímá více jak polovinu z celého území NP (přesně 57.33 %) a bude se dále rozšiřovat. Němci byli prostě chytřejší jak Češi. Založili sice mnohem menší NP jako je český NPŠ, ale zato jejich NPBW má nakročeno ke splnění kritérií pro národní park dle IUCN. Národní park Šumava má sice větší bezzásahovou I. zónu jak NPBW, ale díky tomu, že na jeho velkém území převládá člověkem silně pozměněná kulturní krajina, nemůže jeho I. zóna zaujímat ani 50 procent celkové plochy NPŠ. Tudíž Národní park Šumava nemůže být zařazen v kategorii II IUCN pro národní parky.

Stejná situace panuje v Krkonoších. Zatímco český KRNAP velkoryse zahrnuje prakticky celou českou část Krkonoš včetně roztroušených osad, kulturních luk a lesů; tak polský Karkonoski Park Narodowy je proti KRNAPu zcela minimalistický. Jeho hranice jsou vedeny více méně těsně pod horní hranicí lesa. Více jak polovinu rozlohy KPN tvoří kary, alpinské hole, skalnaté vrcholy a porosty kosodřeviny s fragmenty horských lesů. Tedy více jak 50 % území KPN zaujímá divoká příroda. Díky tomu je polský Krkonošský národní park v kategorii II IUCN. Naproti tomu český KRNAP je někde v pětce.

Na Slovensku není situace lepší jak v ČR. Spíš horší. Tamní národní parky jsou často jen na papíře. Ne že by v nich nebyla krásná příroda, to ano. Ale management je špatný. V mnoha slovenských národních parcích se dokonce praktikuje úmyslná holosečná těžba.

Nyní se vydáme do Rakouska. Dle dostupných informací musí být všechny rakouské národní parky zařazeny do kategorie II IUCN, jinak prý ztrácí dotace. Podrobněji jsem si prověřoval dva rakouské národní parky - Hohe Tauren (tam mám namířeno) a Kalkalpen. V NP Vysoké Taury je z celkové rozlohy 1 856 km2 zařazeno do jádrové I. zóny 1 212 km2. Tedy 2/3 NP je v první zóně. Zde to ovšem měla správa NPHT poměrně jednoduché, neboť tento národní park zaujímá nejvyšší horské partie rakouských Alp, kde člověk díky nepřístupnosti terénu nikdy intenzivně nehospodařil. Ledovce, skalní štíty, kary, lavinové svahy jsou lidskou činností zcela nedotčené přírodní fenomény. Výjimkou mohou být jen lyžařské areály. Vysoké Taury, to je alpská velehorská divočina. Zde není problém vytyčit rozsáhlou bezzásahovou první zónu národního parku.

Jiné už to je v NP Kalkalpen. Tento národní park se rozkládá v severní, podstatně nižší části Alp. Nejvyšší vrchol NP Kalkalpen nedosahuje ani 2 000 metrů nadmořské výšky. 81 % z rozlohy NP tvoří lesy. Přesto plných 89 % území NP tvoří přírodní zóna. Lesy se tu ponechávají svému vlastnímu osudu.

Při vyhlašování národního parku musíme myslet i na budoucí management lesních porostů. V jakém jsou stavu? Můžeme si dovolit bezzásahovost vzhledem k možné kůrovcové kalamitě? Jestli si na tuto otázku odpovíme ne, nemá význam se dále myšlenkou na vyhlášení NP dle kategorie II IUCN zabývat. V Kalkalpen zazněla na výše uvedenou otázku kladná odpověď. A v tamních horských smrčinách se po orkánech, jež vyvrátily část porostů, naplno rozhořela kůrovcová kalamita. Vše probíhá spontánně, bez zásahů člověka. Naštěstí, na rozdíl od Šumavy, v Kalkalpen (stejně tak jako v Bavorském lese) tvoří smrčiny jen část (v Kalkalpen opravdu jen nepatrnou část) z celkové rozlohy lesních porostů. Značnou plochu Národního parku Kalkalpen zaujímají bučiny a jedlobučiny a samozřejmě tyto lesy žádnými lýkožroutími kalamitami netrpí. Ve zdejších krásných lesích se nyní zabydlel rys ostrovid.

V těchto dnech byl zařazen NP Vysoké Taury a NP Kalkalpen do sítě European Wilderness.

Vlkodlak ze Smrku

 

Tento web využívá cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Nesouhlasím, chci více informací.

Souhlasím