Hledáme dobrovolníky !

(podrobnosti zde)

Minimální výměra lesů v chráněných územích pro ponechání samovolnému vývoji

Quinault River Geomorphic Report

Minimální výměra lesů v chráněných územích pro ponechání samovolnému vývoji (formát .pdf, 404kB)

Autor: Doc. RNDr. STANISLAV VACEK, DrSc., Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, Výzkumná stanice Opočno, Na Olivě 550, 517 73 Opočno, Česká republika

 

ABSTRAKT:

Řešení problematiky ekologických kritérií pro rozhodování o ponechání lesů ve zvláště chráněných územích spontánním procesům vychází z poznání přírodních zákonitostí původních či přírodních lesů. Jedná se především o relativní stálost druhového složení společenstev, relativní různověkost, relativní vyrovnanost dřevní zásoby a relativní maloplošnost jednotlivých vývojových fází a stadií. Jejich výsledkem je udržení ekologické samostatnosti a vyrovnanosti přírodního lesa, pro něž je základní podmínkou stanovení minimálního areálu (výměry) porostu, při které se populace ještě udržují autoregulací. Vlastním výstupem práce bylo vytvoření aplikovatelné metodiky a prověření její použitelnosti na 36 lokalitách ve smrčinách, bučinách, smíšených porostech, suťových lesích, doubravách, lužních lesích a borech (v NPŠ, KRNAP, CHKO Broumovsko, CHKO Český kras, CHKO Jizerské hory, v přírodních rezervacích v Podorlicku a Polabí). Jednalo se přitom zejména o tvorbu minimálních areálů pro přirozené podmínky prostředí a pro dvě situace v současných imisně ekologických poměrech.

 

Table 1. Minimum ranges of particular types of fauna

 

Řešení problematiky ekologických kritérií pro rozhodování o ponechání lesů ve zvláště chráněných územích spontánním procesům vychází z poznání zákonitostí původních či přírodních lesů, zejména pak z posouzení jejich základních znaků a vlastností. Jedná se především o relativní stálost druhového složení společenstev, relativní různověkost, relativní vyrovnanost dřevní zásoby a relativní maloplošnost jednotlivých vývojových fází a stadií.

Jejich výslednicí je udržení ekologické samostatnosti a vyrovnanosti. Les je totiž v našich klimatických podmínkách v podstatě jedinou vegetační formací, která je schopná trvale se udržet svými vnitřními silami a životními procesy za předpokladu, že se výrazně nezmění stanovištní a porostní podmínky (JENÍK 1979; KORPEĽ 1989; VACEK 2003). Modelovým objektem pro výzkum ekologické samostatnosti a vyrovnanosti jsou původní a přírodní lesy. V našich podmínkách se jedná především o NPR, PR, I. zóny NP a CHKO. Zejména původní lesy se v dynamické rovnováze udržují svým druhovým složením, specifickou prostorovou a věkovou strukturou. Přírodní lesní společenstva jako ucelený komplex živých organismů na nejvyšší hierarchické úrovni otevřených systémů mají totiž výraznou tendenci k homeostázi (JENÍK 1979; ZLATNÍK 1970; REJMÁNEK 1979; PRŮŠA 1985). Ta poměrně pohotově reaguje na rušivé vlivy prostředí vytvořením specifické konstelace podmínek, znaků a složek, které jsou zárukou další existence původního lesa, kontinuálně navazujícího na současný stav ekosystémů (VACEK 2000).

Přírodě blízké způsoby managementu či péče o ZCHÚ v některých případech mohou znamenat vyšší náklady či určité omezení vlastníka. Proto při rozhodování o ponechání lesů ve ZCHÚ spontánním procesům je třeba vycházet z vícekriteriální analýzy. Z ekologických kritérií je přitom nejvýznamnější stanovení tzv. minimálního areálu, tj. minimální výměry a tvaru lesního ekosystému schopného autoregulace. Z ekonomického hlediska se jedná o minimální výměru lesních porostů, kde bude vlastník potenciálně omezován.

Cílem práce bylo vytvoření aplikovatelné metodiky pro stanovení minimálních areálů lesních ekosystémů schopných samovolného vývoje ve vybraných ZCHÚ a ověření její použitelnosti diferencovaně podle rostlinných formací a stanovištních a porostních podmínek.

Řešení bylo zaměřeno zejména na reprezentativní lesní ekosystémy (prvního, popř. i druhého stupně přirozenosti lesních porostů) v různých přírodních a regionálních podmínkách národních přírodních rezervací, zaujímajících v ČR 26 435 ha, přírodních rezervací (25 675 ha) a I. zón národních parků (16 610 ha), a to zejména v Krkonoších, na Šumavě, v Jizerských horách, v Orlických horách, v Sudetském mezihoří, v předhoří Orlických hor, v Polabí a v Českém krasu.

Při analýze ekologických kritérií pro rozhodování o ponechání lesů spontánním procesům byly získávány poznatky o parametrech přirozených lesních ekosystémů, které si udržují nebo si za určitých podmínek mohou udržovat časově neomezenou životaschopnost. V centru naší pozornosti bylo zejména ekostabilizační působení lesních ekosystémů, jež spočívá i v jejich schopnosti odolávat účinkům škodlivých činitelů, tlumit vlivy škodlivých činitelů ve svém okolí a vyrovnávat vzniklé ekologické poruchy. Ekostabilizační účinky lesních ekosystémů jsou dány především úplností, nenarušeností a velikostí lesních ekosystémů, tj. druhovou, ekotypovou, věkovou a prostorovou skladbou i plochou daného typu lesního systému v závislosti na jeho okolním prostředí.

Terénní analýzy vycházely z dendroekologických reakcí jednotlivých druhů dřevin v rámci textury porostů. V rámci základních dendrometrických rozborů na vybraných plochách byly u všech individuí dřevin měřeny: tloušťka kmenů ve výši 1,3 m, ve dvou poloměrech na sebe kolmých s přesností na 1 mm, výška stromů výškoměrem s přesností 0,5 m (pouze u vybraných jedinců podle stromových tříd). U ležících odumřelých stromů byla podle stejných zásad měřena jejich střední tloušťka a délka. Pro studium věkové struktury byly u vybraných jedinců odebrány vývrty Presslerovým nebozezem. Vývrty byly analyzovány na letokruhovém analyzátoru.

Zásadní metodický způsob semikvantitativního hodnocení dalších strukturních a morfologických znaků (cenotické postavení, olistění, stupeň uvolnění koruny, parametry zmlazení apod.) spočíval v dokonalosti jejich odhadu.

Pro vlastní diferenciaci ploch byl dále posouzen lesní typ, stupeň přirozenosti lesních porostů a stupeň poškození porostu.

Minimální velikost lesního ekosystému schopného samovolného vývoje byla odvozována a ověřována na základě následujících metod:

  • nulového přírůstu,
  • vývojových stadií,
  • indexů diverzity dřevinného patra,
  • maximálního věku dožití dřevin,
  • značně prodlouženého obmýtí v lese normálních věkových stupňů.

Při rozsáhlých terénních šetřeních bylo zjištěno, že žádná z popsaných metodik není z mnoha příčin v podmínkách současného stavu našich chráněných území v původní verzi použitelná. Tyto metodiky byly vypracovány zejména pro lesní ekosystémy v přirozených podmínkách prostředí, resp. pro pralesy (zejména v Karpatech), některé z nich nebyly experimentálně ověřeny v praxi a tedy poskytovaly neadekvátní výsledky. Problematická použitelnost těchto metodik je dána zejména nedostatečnou velikostí většiny stávajících ZCHÚ s víceméně výraznými odchylkami od jejich přirozené druhové, věkové i prostorové skladby, sníženým odolnostním potenciálem těchto porostů a nepřiměřenými způsoby obhospodařování v nich (často se jedná či jednalo i o dlouhodobé narušování spontánních procesů).

Proto byly hledány postupy, jak zajistit tento metodicky velmi náročný úkol stanovení minimálního areálu lesních ekosystémů. Po konzultacích s předními odborníky na strukturu a vývoj přírodních lesních ekosystémů (zejména pak s prof. Korpeľem a prof. Jaworským) byla zvolena metodika vycházející ze zastoupení věkových stupňů. Vycházela z následující úvahy:

  • plocha minimálního areálu = suma ploch jednotlivých dřevin přirozené skladby,
  • plocha dřeviny = počet věkových stupňů × optimální (víceméně největší) velikost skupiny ve věkovém stupni (redukována zastoupením dané dřeviny) × nezbytný počet opakování pro zajištění ekologické stability (pro naše podmínky bylo doporučeno 3-5, v této práci pro stupeň přirozenosti lesních porostů 1 zvolena 3 a pro 2. stupeň 4).

Plocha minimálního areálu se značně liší pro přirozené podmínky prostředí a pro různé imisně ekologické a porostní podmínky. V tab. 2 je proto uvedena pro:

  • přirozené podmínky prostředí,
  • současné imisně ekologické podmínky prostředí s relativně funkčními porosty v okolí posuzovaného ZCHÚ, které neposkytují vážné riziko jejich ohrožení (plocha minimálního areálu se v tomto případě = ploše minimálního areálu pro přirozené podmínky prostředí × 2),
  • současné imisně ekologické podmínky prostředí s minimálně ekologicky funkčními porosty v okolí posuzovaného ZCHÚ, a to např. z důvodu: značného výskytu holin, expanze hmyzích škůdců apod. (plocha minimálního areálu se v tomto případě = ploše minimálního areálu pro stávající imisně ekologické podmínky prostředí s relativně funkčními porosty v okolí posuzovaného ZCHÚ × 1,5).

Table 2. Derived areas of minimum range for the particular types of forest ecosystems

 

Minimální areály byly odvozeny pro plochy s přibližně kruhovým, čtvercovým a obdélníkovým (poměr stran max. 1 : 3) tvarem. U území s charakterem pruhu je třeba plochu minimálního areálu pro dané podmínky prostředí dále zvětšit (při poměru stran 1 : 4-6 ca 1,5krát; při poměru 1 : 7-10 ca 2krát; tvary s poměrem stran vyšším než 1 : 10 nejsou vhodné pro ponechání lesů samovolnému vývoji z důvodu značného podílu ekotonálních efektů).

Navržená a výzkumně ve vybraných porostech ZCHÚ ověřovaná metodika stanovení minimálního areálu porostů schopných samovolného vývoje se jeví jedním z možných metodických přístupů k řešení tohoto metodicky velmi náročného úkolu. Pro relativně přirozené podmínky prostředí se minimální areály pro ZCHÚ semknutých tvarů pohybují v rozmezí 10-62 ha, pro současné ekologické podmínky prostředí s relativně funkčními porosty v okolí posuzovaných ZCHÚ v rozmezí 21-124 ha a pro dosavadní imisně ekologické podmínky prostředí s relativně nefunkčními porosty v okolí studovaných ZCHÚ v rozmezí 31-185 ha. Ve smrčinách se plochy minimálních areálů v závislosti na podmínkách prostředí pohybují v průměru mezi 41-137 ha, ve smíšených smrkobukových a jedlobukových porostech mezi 28-94 ha, v bučinách mezi 17-97 ha, v doubravách mezi 10-58 ha, v habrových doubravách mezi 16 až 48 ha, v lužních lesích mezi 17-51 ha a v reliktních borech mezi 35-105 ha. Získané rámcové výsledky odvozených minimálních areálů z 36 lokalit, diferencovaně podle rostlinných formací, stanovištních a porostních podmínek prostředí, je potřebné dále ověřit a doplnit na větším spektru ZCHÚ v různých PLO.

Tento web využívá cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Nesouhlasím, chci více informací.

Souhlasím