Naši krajinu sevřel mráz. Jezera, rybníky ba i řeky zamrzly.

Jak to mají v těchto časech těžké naši vodní ptáci, mi napověděl nález uhynulého ledňáčka.

Našel jsem ho u plotu provozního objektu oseckého jezu na řece Bečvě. Mrtvý ledňáček neměl žádné viditelné zranění. Jeho schoulené tělíčko bylo zmrzlé na kámen. Zobáček si rybaříček ve smrtelné agónii schoval do peří na zádech. Hned vedle těla byl na zemi stříkanec trusu, který mi prozrazoval, že ledňáček umíral právě zde. Modrý drahokam našich vod zemřel hladem. Všechny zdroje ledňáčkovy potravy zůstaly pod ledovým krunýřem. Když jeho tělíčko vyčerpalo veškeré živiny, život mu vysál třeskutý mráz. Jeho srdíčko se nadobro zastavilo.

Právě v těchto dnech nastal čas k mojí zimní výpravě do národní přírodní rezervace Zástudánčí. Vždy za zámrzu se téměř každým rokem vydávám k řece Moravě; do míst, kde její nespoutaný mohutný tok si divokými meandry klestí cestu lužním lesem. V Zástudánčí řeka Morava díky dravým proudům nikdy nezamrzne zcela, a tak se sem stahuje vodní ptactvo z celého okolí. Je to jejich poslední záchrana. V Zástudánčí kromě zdrojů potravy naleznou ptáci i klid a mír. Lidé sem téměř nezavítají.

Z rychlíku směr Brno vysedám v Kojetíně, odkud se vydávám po zelené turistické značce severním směrem na Lobodice. Rybník u Kojetínského mlýna je zcela zamrzlý a kluci na ledě hrají hokej. Ale co to tam na opačném konci rybníka před alejí starých stromů rostoucích hrázi je? Jsou to kupy ledu či sněhu? Kouknu se dalekohledem. Jejda, chudáci labutě velké se tam tísní na malém plácku otevřené hladiny vody. Musí být k sobě velmi tolerantní. Široko daleko jinou vodu nenajdou.

Když přicházím k labutím blíž, vytřeštím oči. Krk si tam protahuje a zobákem na mě mává labuť zpěvná. Na krku má límec s velkým identifikačním znakem 7R42. Po rozcvičce labuť zpěvná pokládá svůj žlutý zobák na hřbet a pokračuje v odpočinku. Mohl bych si ji vyfotit, ale v tom mrazu by mi asi upadly ruce. Tak pokračuji dál.

Po hodině cesty stojím na mostě přes řeku Moravu a dívám se na meandrující řečiště obklopené lužním lesem, které se otevírá přede mnou. Řeka je zcela zamrzlá.

Zcela zamrzlá řeka Morava v NPR Zástudánčí

Vydávám se po pravém břehu řeky do nitra rezervace. Terén nepatří k nejschůdnějším. Rok od roku je to tu divočejší a divočejší. Ta bezzásahovost je zde znát. Prodírám se mlázím; překračuji kmeny stromů, které padly po bobří invazi, a rukama rozrážím porost suchých kopřiv. Když dorazím ke břehu, všimnu si, jak přes řeku na druhou stranu přelétávají nějací ptáci. Jsou většího vzrůstu jak běžní pěvci, asi jako kos. Ty jsem ještě tady neviděl. Až přes dalekohled se mi je podaří identifikovat. Aha, kvíčaly. To je hezké.

Našlapuji opatrně po okraji strženého břehu směrem k borovicím rostoucím na nedalekém písčitém hrúdu, kde vyťukává strakapoud velký svou morseovku. Pátrám pod borovicemi a několika smrky po vývržcích sov, ale žádné nenacházím. Místo toho se z hloubi lesa smutně ozývá datel černý a nad řekou se mihne přelétající červenka.

Před největším meandrem řeky v chráněném území, u vyvráceného stromu pohřbeného v řečišti, se led na řece rozevírá. Zdejší ledové lázně využívá šest potápek malých. S velkým elánem se rochní v mrazivé vodě a potápí se každou chvíli pod hladinu. Nenechají se rušit mojí přítomností.

Jsem v centru Zástudánčí. Vysoko nad řekou rozvážně plachtí volavka popelavá a kolem mne se rozprostírá pravá nefalšovaná říční divočina. Na protější straně řeky vodní proud odkryl půdní profil. Tvrdý luh zde vyrostl na povodňových hlínách, jež se začaly v nivě ukládat od doby hradištní, kdy lidé počali s klučením lesa. Na hliněné stěně výsepního břehu, která je jinak skvělým hnízdištěm pro břehule a ledňáčky, můžeme pozorovat jednotlivé vrstvy půd, jak se v průběhu věků ukládaly. Někdy dokonce povodňové vody v Zástudánčí odkryjí v starých náplavech kmeny fosilních stromů.

A nyní právě u této stěny se řeka vymaňuje z ledového sevření zcela. Ve vlnkách volné řeky si hrají morčáci velcí. A kdopak to odpočívá na ledě? Párek kopřivek. Jak stojím na písčitém břehu řeky, proplavou okolo mě podivné kachny. Vždyť to jsou hoholi severní, jásám. Tak ještě mi chybí k plné spokojenosti orel mořský. Pamatuji si, jak před několika lety seděl támhle na tom vysokém stromě. Tam jsem ho vyfotil. Jeho letící siluetu máme teď na našich webových stránkách.

Opouštím řečiště Moravy a mířím do topolového luhu. Jak si tak kráčím lesní cestou, zaslechnu ukňourané káně. A pak spatřím nad lesem dva majestátní dravé ptáky. Dalekohledem pozoruji velká plochá křídla mohutného dravce, jak plachtí nad korunami stromů. V tom uslyším štěkot. Orlí štěkot. Mezi stromy spatřím bílý ocas. Orel zakrouží nad lesním porostem a mizí mi z dohledu.

Orel mořský (Haliaeetus albicilla); Zoo Plzeň;  © Pavel Reich 2013

Bezva. Mise splněna. Divočina Zástudánčí je potvrzeným pravidelným zimovištěm největšího evropského orla. Chorvatsky se orel mořský nazývá orao štekavac. Už vím proč. Podle jeho štěkavého hlasu.

Co to tu Pavle meleš za blbosti. Štekavac v Chorvatštině znamená, že ten orel má bílý ocas.

Aha. Dík za radu Vučku. To jsem nevěděl. Ale přesto, není to trefné? Orao štekavac co štěká.

Hlavně to pak můžeš vysvětlit Chorvatům, až budeš na Kopačkom ritu. Jedeš tam, ne?

Jo, je to v plánu.

Tak tam, v přírodním parku Kopački rit na soutoku Dunaje a Drávy hnízdí 23 párů orlů mořských. Kopački rit je jednou z nejvýznamnějších lokalit tohoto druhu orla v Evropě.

To je paráda. Už se tam těším.

Ale zpátky k Zástudánčí.

Po setkání s orly pokračuji na sever, tam, kde les předává své žezlo lučinám.

Za loukou, na opačném břehu řeky mají na lindách svá každoroční nocoviště zimující kormoráni. I letos je tomu nejinak. Stromy jsou úplně zabílené trusem kormoránů. Samotní ptáci tu však nejsou. Přiletí až za soumraku. Jejich hejna za hlasitého štěbetání občas přeletí nad Zástudánčím.

Šlapu dál po staré rybniční hrázi bývalého Skašovského rybníka. Rostou tu parádní staré duby, vysoké jasany úzkolisté, lípy, babyky i jilmy. Přes 700 těchto krasavců mělo padnout k zemí při plánované opravě hráze. Naštěstí se projekt podařilo zažehnat.

To už se blížím ke kolonii volavek popelavých. Hnízda v korunách topolů bílých tu ale již nejsou. Kolonie se přestěhovala zpět do lesa na protější straně řeky Moravy. Les je tu však velmi pěkný. Na zemi mezi vzrostlými duby, jasany, topoly a jilmy zde leží spousta polámaných kmenů a spadlých větví. Až sem se má rozšiřovat chráněné území NPR Zástudánčí. Musím se zeptat na Správě CHKO Litovelské Pomoraví, jak pokročily přípravné práce.

Pamatuji si, jak jsem před lety šel tudy koncem června a najednou jsem za hrází v přítmí lesa spatřil na zemi mladou volavku. Chudák, vypadla z hnízda. Pokud se o ni nepostarám, nemá šanci přežít. Chvíli jsme se spolu s volavkou honili, až se mi ji podařilo lapit do košile. Měl jsem tehdy o další program postaráno. Čekala mě více jak desetikilometrová cesta zpátky přes Zástudánčí a pak až do Kojetína na vlak s volavkou v náruči. Musím však říci, že se celou tu dobu chovala vzorně, až na ten rozruch co vyvolala mezi cestujícími ve vlaku. Je pravda pravdoucí, s volavkami lidé moc vlakem nejezdí. Ale zvláštní lístek jsem ji kupovat naštěstí nemusel.

Mladé volavčátko skončilo na ornitologické stanici. Po odchování byla zachráněná volavka popelavá vypuštěna zpět do přírody.

Ze vzpomínek mě proberou mlynaříci poletující v křoví pod hrází. Jsou to pravidelní zimní hosté Zástudánčí.

Řeku Moravu překračuji po lávce s pásovým dopravníkem, který slouží k přepravě štěrkopísku vytěženého na Troubecké pískovně do areálu Donbasu u Tovačova. Z mostku je vidět soutok Moravy s Bečvou. Jedná se však o soutok umělý. Před regulací řeky Bečvy, která proběhla na začátku 20. století, tekl tento vodní tok paralelně s Moravou Zástudánčím. Řeka Bečva se v zákrutech a nesčetných ramenech svobodně vinula lužním lesem a do Moravy vtékala až nad Kroměříží. Dodnes je jedno z bývalých ramen řeky Bečvy zachováno. Jedná se o Malou Bečvu klikatící se středem Chropyňského luhu. V lužním lese u Hlubokého koutu vytváří tato říčka přímo ukázkový meandr.

Pokud uděláme na lávce s pásovým dopravníkem čelem vzad, díváme se zpět k Zástudánčí, kde z lesa na levém břehu Moravy vyčuhují vysoké lindy s volavčími hnízdy.

Když přicházím do toho porostu s volavčí kolonií, jsem poněkud zklamán. Ze statného topolu bílého, v jehož rozložité koruně jsem před pár lety napočítal neuvěřitelných 32 volavčích hnízd, zbylo jen torzo. Jeho kdysi královská koruna se scvrkla do nevzhledného koštěte, na kterém vidíme sotva čtyři hnízda. Většinu větví koruny ulámaly vichřice, či se zlomily vlastní vahou.

Když se prodírám lesem podél levého břehu Moravy Zástudánčím zpět, již se smráká. K sondě dorážím již za tmy.

Teď si tu musíme vysvětlit jednu věc. Oblast východně od Lobodic včetně rozlehlého Chropyňského luhu je využívána jako podzemní zásobník plynu. Do rozsáhlých prostor v podloží je vháněn zemní plyn, který se v podzemí skladuje. Tento zásobník plynu se nachází i pod územím NPR Zástudánčí. Společnost RWE tedy má k provozování sond, plynových potrubí a obslužných komunikací výjimku z ochranných podmínek národní přírodní rezervace. Dříve jsem jejich zařízení umístěná přímo v chráněném území nebral nějak negativně. Ale poslední dobou jaksi měním svůj pohled na věc. Z bezpečnostních důvodů jsou nyní vytyčována okolo sond rozšířená ochranná pásma a to znamená zásahy do lesních porostů obklopujících sondy. Před dvěma lety proběhlo správní řízení ohledně povolení výrubu vybraných stromů z důvodu možného ohrožení sondy pádem dřeviny. Když jsem se byl tehdy podívat na místo, s podivem jsem kroutil hlavou nad označenými stromy ke kácení. Byly mezi nimi i krásné statné duby rostoucí ve vzdálenosti 25 metrů od sondy. I kdyby se někdy v budoucnu vyvrátily směrem k sondě, musela by během pádu stromu odlomená větev sama doskákat k sondě, aby ji ohrozila. Dávali jsme přes Moravský ornitologický spolek k výrubu stromů nesouhlasné stanovisko. Mělo pak dojít k nějakému jednání, kde se nalezlo kompromisní řešení. Část požadovaných dřevin se skácí, ale ty od sondy vzdálenější stromy se jen ořežou.

No a včera večer jsem k té sondě dorazil. Tři krásné duby patřící mezi stromovou elitu NPR Zástudánčí byly poražené a jejich kmeny ležely v roští u sondy. Právě na těchto stromech mi záleželo. V celém obrovském Chropyňském luhu se rúbe les o sto šest. Jedině v sto hektarovém Zástudánčí mají stromy šanci se dožít vysokého věku. Ale ani tady jim nedají pokoje. Chápu bezpečnostní rizika plynových sond, ale ty duby by sondu neohrozily ani omylem. No nic, nebudu dělat ze tří stromů celonárodní tragédii, ale mrzí mě to. Aspoň, že tu nechali ty klády k zetlení.

Ach jo, asi změním svého dodavatele plynu.

I přes výše uvedenou výhradu si však stále více uvědomuji jeden závažný fakt. Mezi Žebračkou a Zástudánčím, ačkoliv to jsou obě národní přírodní rezervace, je zřejmý rozdíl. Zástudánčí se stává čím dál krásnější lužní divočinou, naproti tomu Žebračka bude stále jen příměstský les. Zástudánčí bylo pro mě vždy chráněné území číslo jedna přerovského okresu.

Když přicházím do Kojetína, labutě na rybníce spí. Snad se jim podaří udržet ten malý plácek volné vodní hladiny bez ledu, říkám si v duchu. Bez něj by byly ztraceny.

1986

Píše se červen roku 1986. Prodírám se metrovými kopřivami uprostřed lužního lesa. Kolem mého polonahého těla se rojí houfy komárů. Na sobě totiž mám jen tričko, co mi sestra dovezla ze Španělska a bílé sportovní šortky. Skutečně vynikající oděv pro procházky zeleným přítmím luhu.

Kousek přede mnou zaslechnu volavku a spatřím.

Hnízdo! Páni, konečně se mi to povedlo. Našel jsem hnízdiště volavek popelavých v Zástudánčí.

Usedám na hranici dřeva uprostřed lesa a pozoruji rodinný život volavek. Šťastně hledím na obsazená volavčí hnízda plná křiku rozčepýřených mláďat. Od roku 1982 jsem tu pátral po volavčí kolonii a dnes jsem svou misi úspěšně dokončil.

Vlkodlak ze Smrku

V rozhovoru vystupuje vlk "Vučko" z Prokletých hor a předseda našeho sdružení, Pavel.