Hledáme dobrovolníky !

(podrobnosti zde)

Podivné ryby na Sekulské Moravě

Je horký srpnový den. Moje adidasky tiše našlapují do trávy rostoucí na koruně hráze řeky Moravy. Mířím za sluníčkem na jih, k Soutoku. Patníky na hrázi mi prozrazují kolik kilometrů zbývá k cíli. Čas plyne… minuty, hodiny ukrajují metry a kilometry z mojí cesty.

Po 2,5 hodinách chůze konečně v dálce spatřím koruny starých dubů u odstaveného ramene řeky Moravy a moje myšlenky se vrací do minulosti.

 

Vzpomínám na ten zimní čas, jak jsem tudy šel. Tehdy zimní sluníčko bylo nízko nad obzorem. Ošlehané suché pahýly větví dubů trčely vzhůru jako pařáty, co chtějí zimní slunce servat z oblohy. Na těch pařátech se jasně vyjímala silueta mohutného dravce. V koruně dubu seděl orel mořský.

 

Tentokrát jsou však suché tlusté větve rozložitých dubových korun prázdné. Za pár desítek minut jsem již u Sekulské Moravy. Tak se jmenuje odstavené rameno řeky Moravy podkovovitého tvaru obklopené starým lužním lesem. Je to Tůň nad soutokem, o které psal zdejší lesník ve své knize „Zelená perla“.

Po chvilce hloubání vstupuji do lesa. Jaká je to úleva po hodinách chůze pod paprsky žhnoucího slunce. V temném lužním pralese je příjemný chládek. S posvátnou úctou se dotýkám věkovitých dubů a pomalounku se ploužím lužním podrostem k tůni.

 

Orel mořský (Haliaeetus albicilla); Zoo Plzeň;  © Pavel Reich 2013

 

Orel mořský (Haliaeetus albicilla); Zoo Plzeň;  © Pavel Reich 2013

 

Ticho lesa najednou prorve hlasité a velmi drsné „Kijak, kijak, kijak“ přímo mi nad hlavou. Podívám se do korun lužních velikánů, ale temně zelené listí je neproniknutelné. Někde nade mnou musí být orel, orel mořský. Jenže na nějaké pozorování si musím nechat zajít chuť. Matka příroda mi to však vynahrazuje jinak. Nachystala totiž pro mě dárek. Jako důkaz přítomnosti našeho největšího dravce nacházím na zemi orlí pera. To už jsem na kraji lesa a dívám se, maskován keři, na rozlehlou tůň Sekulská Morava.

 

Tůň Sekulská Morava začátkem léta

 

Tůň Sekulská Morava začátkem léta

 

Letošní léto je horké a extrémně suché, a tak Sekulská Morava je téměř na suchu. Tůň mi tak odkrývá tajemství svých obyvatel. V poslední kaluži uprostřed ramene leží hejno leklých ryb. Některé jsou již oklované. Opodál, na padlém kmeni stojí nehnutě volavka popelavá. Chvíli váhám. Že bych počkal v krytu lesa? Nepřiletí na rybí nadílku urvat si své sousto orel mořský? Vždyť tu někde musí být. Určitě se zde, na Sekulské Moravě, právě kvůli těmto leklým rybám zdržuje. Ale uvědomuji si, že bych mohl na orla čekat i celé hodiny a nakonec marně. A tolik času nemám.

Vystupuji tedy z lesa a opatrně našlápnu na bahnité dno tůně. Poplašená volavka odlétá. Pomalinku postupuji ke kalné kaluži. Trochu se do bahna bořím, ale není to tak zlé. Horké paprsky letního slunce již dno částečně vysušily. Na rezavém bahně se povalují ulity plovatek bahenních a okružáků ploských. Jak se blížím k vodě, půda pod mýma nohama je měkčí a měkčí. Zastavuji pár metrů od okraje rozlehlé kaluže a snažím se identifikovat ryby uvízlé v bahnité břečce. Jsou to kapři. No teda aspoň tak vypadají, ale ten jejich tvar mi nějak nesedí. Chovní kapři z rybníků vypadají jinak. Jsou tlustí a krátcí. Tyhle leklé ryby v tůni jsou divné. Kapři ze Sekulské Moravy jsou štíhlí a dlouzí.

A pak mě to trkne. Vždyť to jsou původní dunajští kapři, ohrožený druh naší fauny! Jedině v tůních a řekách jihomoravských lužních lesů je můžeme v České republice nalézt! Od soutoku s Dunajem u slavného Devína není na řece Moravě jediný jez, a tak dunajská ichtyofauna může volně migrovat až do vodního systému rozsáhlých lužních lesů pod Břeclaví.

Jez na řece Dyji v Břeclavi je od Dunaje první překážkou v migraci ryb proti proudu řek. Postupně proti proudu řeky Dyje a Moravy se mají budovat na jezech rybochody, tak se snad někdy v budoucnosti dočkáme toho, že nám ryby z Dunaje budou migrovat až na střední Moravu.

Potichu obcházím podkovovité odstavené rameno „Sekulská Morava“. Společná kolonie volavek popelavých a čápů bílých v starém lužním pralese je bez života. Mladé volavky i čápata se již toulají spolu s rodiči lužní krajinou.

Až se nabažím té tajuplné atmosféry zbytku lužní divočiny, vystupuji ze zeleného přítmí lesa na osluněnou hráz u výpustného objektu poldru „Soutok“, který se táhne mnoho kilometrů na sever až k Břeclavi. Zde stojí věž, stará rezavá věž s žebříkem. Je to moje oblíbená pozorovatelna, ale ne každý má odvahu vystoupit až na úzkou plošinu ve výšce asi třiceti metrů. Jak šplhám vzhůru, cítím vibrace kovové konstrukce.

Shora se mi otevírá daleký výhled. Na jihovýchodě se nad lužním lesem majestátně vypínají ostré vrcholky Malých Karpat. Na okraji porostu v obnovním bloku „Kladníky“ sedí na větvi dubu luňák hnědý. V dálce vysoko na nebi krouží spolu s luňáky hejno čápů černých chystajících se k odletu do teplých krajin. Blíže k věži, nad zeleným kobercem lesů u soutoku plachtí mladý orel královský…

Vlkodlak ze Smrku rose_wilted

Tento web využívá cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Nesouhlasím, chci více informací.

Souhlasím