1998

Poprvé jsem se vydal do Tichej doliny na pomezí Západních a Vysokých Tater v roce 1998, když jsem pobýval v kempu Ráčkova dolina.

Z kempu je to do Tichej přes hřebeny Západních Tater pěkný kousek, takže bylo třeba přenocovat v terénu. Ráno jsem tedy nabalil do batohu spacák a vyrazil na cestu. Moc jsem se těšil na krásný a divoký vápencový hřeben Červených vrchů, který se vypíná nad závěrem Tichej doliny. Zde se nachází i nejvýše položená krasová propast v Československu - propast Kresanica.

Moje kroky vedly přes vrchol Veľkej Kamenistej, Smrečín a Poľskej Tomanovej do Tomanovského sedla. Za sedlem se již bělaly vápencové skály Červených vrchů.

Když jsem dolezl do Tomanovského sedla, od Kamenistej se blížila bouře. Byl nejvyšší čas najít si nějakou skrýš. Blízké vápencové skály za sedlem vypadají slibně. Určitě tam bude nějaká vhodná jeskyňka.

A skutečně, našel jsem tam takový skromný malý výklenek, kde jsem se nasoukal i s batohem.

Hned, jak jsem tam zalezl, začalo poprchat. Usedl jsem tedy hezky na kámen a díval se z mojí sloje do kraje. Z jeskyňky se mi otevíral krásný pohled na hřebeny Západních Tater a závěr Tichej doliny.

Najednou se oslnivě blýsklo. Blesk uhodil do protějšího hřebene kousek nad Tomanovským sedlem. Tlaková vlna od elektrického výboje se odrazila od skály, kde jsem se ukryl. Měl jsem dojem, že přišlo zemětřesení. Celý svět se mi zakymácel před očima. Vzápětí se spustil liják.

Ráno již bylo po dešti a tak jsem vyrazil na hřeben Červených vrchů. Procházel jsem se tam sám, nikde ani živáčka. Hordy polských turistů zatím ještě nedorazili. Opatrně jsem nakukoval do strmých propastí severních stěn Temniaka a Kresanice a těšil se pohledem na bohatou vápencovou flóru.

Pak jsem se spustil do Tichej doliny.

Mám doma obrázkové publikace z Tater. Jsou tam i fotografie z Tichej. Je na nich vidět téměř bezlesé údolí. Nyní však procházím vysokou smrčinou. Tichá dolina je opět zalesněná.

Na asfaltu lesní cesty vedoucí 14 kilometrů dlouhou Tichou dolinou se vyhřívají zmije. Když ucítí vibrace mých kroků jen neochotně se pomalu odplazí k okraji silničky.

Za dvě hodinky jsem v Podbanskom. A pak už Tatranskou magistrálou se vracím zpět k ústí Ráčkovej doliny. Říkám si, musím se do Tichej doliny někdy znovu vrátit. Je to moc hezký a celkem opuštěný kraj.

1999

Je září roku 1999. Stojím s batohem před lobby luxusního hotelového komplexu Permon v Tichej dolině. Mám tu rezervovaný pokoj. Žádné jiné ubytování jsem v oblasti Tichej nenašel. A bivakování je tu přísně zakázáno a kontrolováno hraniční policií. Musím se tedy spokojit s hotelovým pokojem. Mám tu televizi, rádio, balkón s výhledem na Ďumbier v Nízkych Tatrách, velkou koupelnu s vanou a širokou postel pro dva. Stravu mám zajištěnou v hotelovém restaurantu. Tož hezké.

Ráno vcházím do restaurantu, kde na mě čeká švédský stůl. Za skleněnou stěnou jídelny se majestátně vypíná Kriváň. Sednu si ke stolečku, odkud se mi otevírá krásný výhled na tatranské štíty. Musím se dobře posilnit. Dnes mě čeká dlouhá cesta.

Po snídani vyrážím do terénu. Mířím do Kôprovej doliny. Cestou míjím medvědí koupele, tak se jmenují hluboké tůně Kôprovského potoka s průzračnou blankytně modrou vodou. Těším se pohledem na prastaré mohutné tatranské smrky v pralese, který obklopuje lesní silničku. A to už stojím u Kmeťova vodopádu. Je to nejvyšší vodní kaskáda na Slovensku. Vody tu padají z údolí Nefcerky, kde na hřebeni roste nejstarší tatranský limbový prales.

Poté, co jsem si vodopád zvěčnil na film v mém fotoaparátu, pokračuji dál. Nad hřebeny Liptovských kop zpozoruji siluetu dravého ptáka. Sednu si na bobek na kraji cesty a zkoumám dalekohledem dravce. Je to orel, orel křiklavý. Pátrá na horských hřebenech po potravě. Hlavu má skloněnou a jeho oči propichují každou píď travnatých holí. Po chvíli mi mizí za hřebenem. Sluníčko mi svítí na cestu do Temných smrečin. Vcházím do dějiště jelení ruje. Jeden jelen se ozývá z lesa přede mnou, druhý mi řve těsně za zadkem. Občas zahlédnu i mohutné paroží, jak se jelen prochází smrčinou.

Vystupuji na krásné horské polany. Les nechávám za sebou. Po mojí pravici se ze skal řítí vody nádherného Vajanského vodopádu a já se šourám za neustálého troubení jelenů do sedla Závory. Toto sedlo odděluje Kôprovou a Tichou dolinu. Dalekohledem zkoumám majestátní horskou krajinu. V sedle fouká silný vítr, tak se tu moc nezdržuji a sestupuji do závěru Tichej doliny - Zadnej Tichej. Postupuji loukami posetými nízkou kosodřevinou. Chodníček se na bočním hřebínku stáčí dolů doleva. Vyjdu na předěl. A v tom kousek ode mě v údolíčku spatřím šedou medvědici s třemi mláďátky jak se pasou na čučoriedkach. Ve zlomku sekundy medvědice vystartuje směrem do kosodřeviny po mé pravé ruce. Vzápětí za ní peláší dva malí medvídci. A za chvilenku se vzpamatuje i poslední mišánek a cupitá přes borůvčí za maminkou do kosodřeviny.

Stojím na chodníku. Strach vůbec nepociťuji, jen lítost a nadšení zároveň. Lituji medvědí rodinku, že jsem ji tak strašně vylekal při večeři. Ale srdce mi skáče radostí. Bylo to moje první setkání s medvědy. Medvědice si ještě v kosodřevině stoupne na zadní a kouká se na mě. Já ji zamávám na pozdrav. A pak si jdeme každý svou vlastní cestou. Když chodníček vchází do kosodřeviny, rukama tleskám, aby medvědice věděla, kde se nacházím. Vstupuji do hlubin Tichej doliny, která mě vyvede k hotelu Permon.

Večer zamířím do hotelového restaurantu na večeři. V restauraci sedí spousta mužů v oblecích s vázankou. V hotelu byla konference.

Hotelový personál si mě kriticky změří. Mám totiž zcela nestandardní oblečení: batikované tričko s vlkem "Volání divočiny" a riflové kraťasy s třásněmi. Nu což, budou si muset zvyknout a sednu si ke stolečku u okna. Na stolku mi svítí stylová lampička, já usrkuji Pepsi a jsem šťastný. Ze skrytého reproduktoru za ostěním se line tichá hudba. Slyším píseň od švédské skupiny ABBA. Naslouchám textu písně: "Sním, že jsem orel, že rozpřahuji perutě svých křídel. Letím vysoko přes hory, jezera a lesy. Jsem orel. Letím výš a výš!" A já vím, že někde v tom temném lese za oknem restaurace odpočívá orel, jelen nahání své laně a medvědice opatruje své medvíďata. Jsem opravdu šťastný.

Další den mířím na Červené vrchy. Vím, že se kdesi v Tichej dolině našly stopy dinosaurů. Vždyť i můj letošní pobyt v tomto krásném kraji jsem nazval "Po stopách dinosaurů". Snad na těch vápencových plotnách pod skalami Kresanice by mohly nějaké stopy pravěkých zvířat být. Moje naděje na nálezy se nakonec ale ukázaly býti liché. Avšak krása zdejší přírody mi to zcela vynahradila. Na horských loukách pod vápencovými věžemi mezi staletými smrky jelen naháněl své stádo laní. Sedl jsem si na hřebeni na kámen a dlouho jsem pod sebou pozoroval to krásné divadlo jelení říje. Mohutné štíty Svinice a Kriváně dotvářely krásnou kulisu tomuto divadlu.

Večer, jak jsem ze své pozorovatelny scházel dolů do Tichej, zazněl výstřel. Jeho ozvěna se několikrát odrazila od okolních hor.

Příští ráno jsem byl svědkem, jak lovci za pomocí koní stahovali bezhlavé tělo jelena z lučin pod Červenými vrchy dolů do doliny. Byl to poněkud smutný obrázek. Myslím si, že v této nádherné tatranské divočině by se lovit vůbec nemělo.

Naštěstí tyto lovy už jsou minulostí. V závěru Tichej a Kôprovej doliny již platí zákaz lovů.

A ještě tu je jedna věc, co bych Vám měl říci. Dříve na Podbanskom existovalo táborisko. Později ho z důvodu ochrany přírody zrušili. Postavili hotel, rekreační středisko Ostravsko-karvinských dolů (proto to jméno Permon).

Lidí v Tichej a Kôprovej dolině ubylo. Běžní turisté nemají peníze na ubytování v drahém hotelu a naopak ubytovaní hosté komplexu hotelu Permon využívají bohaté nabídky služeb. To znamená, že zůstávají na hotelu. Mají zde bazén, kuželnu, tělocvičnu,diskotéku, konají se zde různé semináře a školení.

A zvěř v dolinách si užívá klidu, bez turistů.

Popisuji zde stav v roce 1999.

Vlkodlak ze Smrku

Z historie Tichej doliny v Tatranskom narodnom parku

Následují úryvky z knihy Slovensko-poľské Tatry, jejíž autory jsou Daniel Kollár, Ján Lacika a Roman Malarz; © DAJAMA, 1998. Tuto publikaci si můžete zakoupit na stránkách nakladatelství DAJAMA.

Tatranský dinosaurus

Na jeseň roku 1995 sa na dvoch slovenských geológov usmialo šťastie. Na ploche vrstvy druhohornej horniny, ktorú si pribalili do batohu v Tichej doline, spozorovali nezvyčajné preliačiny. Po laboratórnych analýzach dospeli k prekvapujúcemu záveru, že jamky v skale sú vlastne odtlačky stop veľkého trojprstého tvora prechádzajúceho sa v dávnej minulosti po pratatranskej prírode. Odborníci na praveku faunu museli vyriešiť detektívnu úlohu. Stopy sa našli, bolo však treba identifikovať "páchateľa". Napokon zistili, že po pravekej Tichej doline sa prechádzal druh dinosaura s vedeckým názvom Coelurosaurichus tatricus. Jeho odtlačky sa zázračným spôsobom zachovali na povrchu vrstvy pieskovca, ktorý bol asi pred 195 miliónmi rokov mäkkým bahnom. Geológovia predpokladajú, že v tom čase budúce Tatry práve prežívali "pôrodné kŕče" alpínskeho vrásnenia predznamenávajúceho vznik druhohorného vrásového pohoria. Podľa nich bola vtedy oblasť dnešnej Tichej doliny rozpálenou pustatinou s rozptýlenou tropickou vegetáciou krovitých prasličiek a papradi. Piesčité bahno časom vyschlo a stuhlo. Neskôr skamenelo na pieskovec aj s jedinečným svedkom života pravekých Tatier.

Biela smrt v Tichej doline

Nikde v Tatrách nepadá toľko lavín a tak často ako v Tichej doline. Jedna z najväčších spadla v roku 1924 pod Ľaliovým sedlom. Obrovská masa snehu "oholila" svahy doliny od stromov a kosodreviny v šírke štyri kilometre. Na lavíny bol mimoriadne bohatý rok 1956. Len v marci v Tichej doline zaznamenali 29 lavín, ktoré podľa odhadu odborníkov dali do pohybu tri a pol milióna metrov kubických snehu. Lavíny neničili len vysokohorskú vegetáciu. Prírodný živel siahal aj na život človeka. Biela smrť vstúpila do Tichej doliny už v roku 1868. Prvými nešťastníkmi, ktorých tu zasypala lavína, boli traja turisti z Poľska. Žiaľ, neboli poslední.

Kalamity v Koprovej a Tichej doline

Za jediný augustový deň v roku 1925 vyprodukovala veterná smršť v Tichej doline 52-tisic metrov kubických kalamitného dreva. Škody v obnažených lesných porastoch narastali po každej ďalšej víchrici. Počas piatich rokov vyviezli z doliny spolu 180-tisic metrov kubických vyťaženej drevnej hmoty. V dolinách naraz pracovalo až 500 lesných robotníkov. Veľký rozsah prac prinútil povolať do Tatier ľudí až z rumunskej oblasti Maramures. Rumunskí drevorubači si na lesných poľanách postavili kruhové koliby, tzv. cirkusy. Zlá cesta dolinou dovoľovala odvážať vyťažené drevo iba v zimných mesiacoch. Smreky sa do doliny už "nevrátili" a správcovia TANAP-u tu dodnes riešia problém zalesňovania.*)

*) Toto nie je pravda (poznámka Vlkolaka zo Smreku)