Hledáme dobrovolníky !

(podrobnosti zde)

Sněm zvířat

Nastalo září roku 2007 a já jsem musel řešit jeden drobný problém. Měl bych využít peníze, které mi můj zaměstnavatel poskytl na dovolenou. K využití příspěvku ovšem potřebuji fakturu některé z cestovních kanceláří. A tak jsem sebral plno katalogů různých cestovek a začal zkoumat jejich nabídky pobytů ve Slovenské republice.

 

Jak se dalo očekávat, slovenské destinace v nabídce cestovních kanceláří jsou stále stejné a pro mě již velmi nudné. Téměř všude už jsem byl. Ale možná přece jen snad něco najdu. Co třeba tenhle hotel v Heľpe? Východní část Nízkých Tater, to je jedno z posledních míst, které moc neznám. A na druhé straně Muránska planina, hmm, to není špatné. Sice jsem plánoval přechod hřebene východní části Nízkých tater i návštěvu Slovenského Rudohoří jen tak s batohem na zádech a spaním v přírodě. No ale ten hotel v Heľpe má dobrou strategickou polohu, odkud jsou i díky železniční trati dostupné všechny moje cíle na obou stranách Horehronského údolí. Tak je asi rozhodnuto.

 


 

Nastaly první říjnové dny a já stojím před hotelem Heľpa. Jak po chvíli zjišťuji, budu jediným hostem tohoto hotýlku. Snídaně i večeře si mám domluvit individuelně s paní kuchařkou. To je bezva. Moje příchody z výprav nebývají nijak brzké. A tak paní kuchařka každý den trpělivě čeká v kuchyni, až se vrátím z výletu, místo toho, aby už dávno seděla doma u rodiny.

 

První den je na programu Králova Hoľa. Z vrcholu je krásný výhled. Na severu se hrdě vypínají Vysoké Tatry, dole pode mnou se rozprostírají husté horské smrčiny severních údolí Nízkých Tater, ale na jihu je mnohem veseleji. Kopce Muránskej planiny porostlé smíšenými lesy září barvami podzimního listí. To bude můj zítřejší cíl.

 

Horská louka, NP Muránska planina, léto 2012

 

Horská louka, NP Muránska planina, léto 2012

 

Další den hned z rána svítí sluníčko. Po vydatných raňajkách vyrážím pěšky z hotelu směr NP Muránska planina. Na loukách je plno rosy, ale sluneční paprsky hezky hřejí a tak přichází k užitku tričko a kraťasy. Po kilometru za Heľpou odbočuji z hlavní silnice doprava na lesní asfaltovou cestu. Silnička mě zavádí čím dál hlouběji do úzkého údolí vklíněného mezi horami.

 

Přicházím k ceduli národní parku. Aha, už jsem na hranici NP Muránska planina. Za sloupkem s cedulí rostou hezké jedle, ale co to na nich visí? To je krása! Jedle jsou jak vánoční stromek ozdobeny velkými shluky provazovek. To jsem ještě nikdy neviděl. Jde znát, že je tu velmi čistý, průmyslem nezkažený, vzduch. Zkoumám dlouhé provazovky a fotím je. Jak se nabažím nevšedních lišejníků, vyrážím dál.

 

Cesta se zatáčí doleva. Prudké svahy svírající údolíčko pokrývají pestré smíšené lesy. Vzduch je příjemně chladivý, velmi osvěžující. Koukám dopředu na silničku. Ale počkej, asi tak třicet metrů přede mnou po asfaltové cestě něco jde. Že by liška? Ne, liška to není. Je to něco většího. Asi zase nějaká stupidní jelení laň jde v mém směru. Zvednu dalekohled k očím. Kdepak laň, je to rys velký jak stodola! Koukám se na zadek rysa s jeho roztomilým krátkým ocáskem. Rys si to celkem spokojeně vykračuje přede mnou. Po chvilce odbočí z cesty doprava. Zahlédnu jeho šedý kožíšek s černými skvrnami a pak mi velká číča mizí v křoví.

 

Velikost kočky mě šokovala, i když je pravdou, že jsem dosud žádného rysa přímo v přírodě nepozoroval. Když bychom se popasovali, bylo by jasné, kdo by měl navrch.

 

Dojdu po asfaltce na místo, kde se před minutou promenádoval rys. Vydat se za ním do prudkého zalesněného svahu porostlého bodláčím rozhodně nehodlám. Zaprvé kdo ví, kde už je rysovi konec a za druhé rozhodně nemám v úmyslu vyrušovat vzácnou šelmu.

 

A tak stojím na silničce a analyzuji mokré stopy, které tu rysí pacičky potřísněné kapkami rosy zanechaly. Ze stop mohu vyčíst celý průběh našeho setkání.

 

Rys vyšel na lesní cestu zleva a vydal se po silnici dolů, tedy proti mně. Po pár metrech, co po cestě ušel, zahlédl v oblouku silničky mojí osobu. Udělal tedy čelem vzad a trochu svižnějším krokem pokračoval v mém směru. Po několika desítkách metrů zmizel v porostu napravo od cesty. Změřím délku kroku – 118 cm. Tož to byl opravdu velký rys. Proto jsem ho první moment pokládal za jelení laň.

 

Matka Příroda mě vyslyšela. Již jsem nechtěl vidět medvědy. Medvědů mám dost. Na řadě byl vlk nebo rys. Matka Příroda se tedy rozhodla pro rysa. To je o.k. No, je na čase ukončit moje úvahy a vydat se na další cestu směr Veľká Stožka.

 


 

A tak pokračuji lesní silničkou údolím. Po hodince již stojím na hranici národnej prírodnej rezervácie Veľká Stožka. Je nádherný den. Z vápencových skal je krásný výhled do údolí a na protější hřeben Nehovo. Někde pode mnou má na skalách růst zdejší endemit – lýkovec muránsky.

 

To, co vidím na horském masívu Nehovo, mohu nazvat tragédií divočiny. Kdysi celistvé nádherné přírodní porosty jedlobučin s mohutnými horskými smrky jsou nyní rozčleněny soustavou pruhových holosečí. Někde se již podařilo lesníkům ty přírodní a přírodě blízké lesní porosty zcela vytěžit a místo nich tu jako první generace po pralese vyrůstají mladé smrkové monokultury. Jinde ještě zůstaly jako smutné memento mizející divočiny větší či menší segmenty přírodních lesních porostů.

 

Pohled přes údolí NPR Veľká Stožka, NP Muránska planina, léto 2012

 

Pohled přes údolí NPR Veľká Stožka, NP Muránska planina, léto 2012

 

Se smutkem v srdci a s nadějí, že ty zbytky krásných muráňských lesů se podaří zachránit, pokračuji lesní cestou směrem na nejvyšší bod Veľké Stožky – vrchol Kľak 1409 m n.m. Snad tam ještě najdu horské smrčiny.

 

Všude okolo se ozývá řev motorových pil. Muránskou planinu postihla větrová kalamita a nyní se tu zpracovávájí polomy. V dálce vidím, že cesta, po které šlapu, vychází na křižovatku, kde je zaparkovaná maringotka lesních dělníků. Když se přibližuji ke křižovatce, očekávám, že tam uvidím dřevorubce. Místo nich však stojí u kaluže v hluboké stopě od lesního traktoru jelení laň. Vůbec nevnímá okolí. Levou přední nohou neustále kope do kaluže. Od spárků odstřikuje voda do okolí. Chvíli ji tak pozoruji. Nevím, co tímto chováním laň sleduje. Asi se tak osvěžuje. Musím však jít dál. Tak se lani ukážu a ta mizí v lese.

 

Po několika stech metrech je přede mnou další zvěř. Pár metrů ode mě stojí jelen. Je otočený zadkem. Vidím každý detail jeho pozadí. Že je to skutečně jelení samec mě ubezpečí bílou srstí porostlý šourek mezi stehny zvířete. Měl bych dát jelenovi vědět, že stojím za jeho zadnicí. Nohami trochu zadupu, jelen otočí hlavu s hezkým parožím směrem ke mně a pak pár skoky šupne do lesní mlaziny. Jelena do houštiny následuje laň.

 

Trochu mě to překvapuje. V centru rušné lesnické činnosti se v klidu procházejí jeleni. Dokonce někteří roztoužení samci odpovídají troubením na řev motorových pil. Byli jste toho někdy svědky?

 

Šlapu po od traktorů rozježděné lesní cestě, která mě dovede do přírodních horských smrčin na vrcholu Kľaku. V bahně cesty mne zaujmou stopy. Po cestě tu šel tetřev. Kousek dál od stop kura je velká šlápota. No jasný medvěd. A do třetice na kraji cesty vidím otisky oválných čtyřprstých tlap s drápy. Tak to bude určitě vlk.

 

 

Otisk zadní tlapy vlka - Kľak, NP Muránska planina (Horehroní)

 

 
Otisk zadní tlapy vlka - Kľak, NP Muránska planina (Horehroní)

 


 

Páni, jsem šokován tolika nálezy na jednom místě, na cestě, kde každou chvíli může projet to hlučné a smradlavé kovové monstrum, co lidé vymysleli - traktor. Mohu s potěšením říci, že přes tu intenzivní lesnickou činnost, která tu panuje, jsou zdejší lesy plné zvířat.

 

Úbočí vrcholu Kľak, NP Muránska planina, léto 2012

 

Úbočí vrcholu Kľak, NP Muránska planina, léto 2012

 

Odbočuji z cesty. Mířím, kochajíce se pohledy na mohutné autochtonní smrky, k vrcholu Kľaku. Po malé chvilce už stojím u trigonometrického kamene označujícího vrchol. Rozhlížím se kolem. Smrčiny tu jsou pěkné, ale něco tu chybí – souše, mrtvé dřevo a přirozené zmlazení. Vrchol Kľaku totiž není přírodní rezervace. A je to znát. Každý kůrovcem napadený smrk, každý padlý strom atraktivní pro lýkožrouty, je asanován a odvezen. Zde se nechrání lesní ekosystém, tu se chrání pouze dospělé původní smrky. Místo přirozeného zmlazení zde vidím umělé smrkové podsadby. Ano, takhle vypadá horská smrčina podle přání lesníků. Nechtějí ji vytěžit, to ne. Jen ji chtějí mít zdravou. Chrání zdraví těch výběrových smrků, z kterých sbírají semena. Ze semen pak ve školkách vypěstují smrkové sazenice a ty pak zpátky sází sem, pod své rodiče. Máma s tátou jsou plny radosti ze shledání se svými smrkovými dětmi.

 

Porost na vrcholu Kľak, NP Muránska planina, léto 2012

 

 
Porost na vrcholu Kľak, NP Muránska planina, léto 2012

 

Mně se ale tento les moc nelíbí. Je divný. Je to takový udržovaný anglický park, žádná krásná divoká horská smrčina s padlými kmeny lesních velikánů a tajemnou atmosférou.

 

Stopy tetřeva

 

Stopy tetřeva

 

 

Z Kľaku sestupuji po turistickém chodníku do údolíčka mezi Malou a Veľkou Stožkou. Ještě před vlastním sestupem z vrcholového plató Kľaku od chodníčku vychází skoro neznatelná odbočka na skalní vyhlídku. Kouknu se tam.

 

Z lesního porostu mi nad hlavou vystupují bílé vápencové skály. Stezka jde prudce nahoru. Už budu na vyhlídce. Sotva se vyhoupnu na skály, z krajního kamene střelhbitě vystartuje dravec. Zaměřím rychle svůj dalekohled na kroužící siluetu nad údolím. Opět hezké překvapení – vyplašil jsem sokola. Rychlý dravec třepetá křídly a mizí mi v lese. Zůstane mi jen krásná vzpomínka na naše letmé sokolí setkání.

 

A pak už si to šlapu údolím směrem Závadka nad Hronom. Cestu po pravé straně lemují rozsáhlé polomy. Na Muránskej planine bude asi dlouho rušno, myslím si.

 

Za pár měsíců po mé návštěvě NP Muránska planina se však dozvídám pozitivní zprávu: „Bolo dohodnuté, že polomy v národnom parku sa nebudú zpracúvať.“ To je bezva.

 

Stopa medvěda

 

Stopa medvěda

 


 

Ještě jednou jsem se během své podzimní dovolené na Horehroní vydal na Muránsku planinu, tentokrát na Fabovu Hoľu (1439 m n.m.). Opět jsem si odnesl smíšené pocity.

 

Zatímco na Kľaku se nachází nechráněné autochtonní horské smrčiny, v prírodnej rezervácii Fabova Hoľa můžeme vidět druhotné stejnověké mladé smrkové porosty vyrostlé patrně na bývalých pastvinách, jak napovídá i název hory. Až níže, již z velké části mimo chráněné území, rostou ty přírodní horské smrkové lesy. A stejně jako na Kľaku jsou vybrakované. Dokonce kdysi, asi tak v osmdesátých letech minulého století, se lesníci nestyděli vykácet pruhové holoseče i v těchto nádherných lesích 8. lesního vegetačního stupně.

 

I přes tato zklamání však u mne převažují ty hezké vzpomínky na Muránskou planinu. Stále tu ještě lze vidět tu krásnou nespoutanou přírodu, která je plná zvířat. Nevím, kde jinde se mi poštěstí vidět během jednoho dne rysa, sokola, jeleny a stopy tetřeva, medvěda i vlka. Řekl bych, že všechna tato zvířátka měla na Veľké Stožce v den mé návštěvy sněm, Sněm zvířat.

 

Vlkodlak ze Smrku rose_wilted

Tento web využívá cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Nesouhlasím, chci více informací.

Souhlasím