I vy nám můžete pomoci,

podívejte se jak

Hledání Dokonalé hory

Dokonalé hory často najdeme ve „Vlčích zemích“. A kolik vlků vlastně žije v takové „Vlčí zemi“? Dle odborných studií minimální hustota vlčí populace ve „Vlčí zemi“ činí: 1 vlk na 100 km². Bulharsko tuto podmínku splňuje, na sto kilometrů čtverečných tu připadá 2.3 – 3.0 vlků. Může se tak hrdě označit za „Vlčí zemi“. V Makedonii hustota vlčí populace činí: 4 vlci na 100 km², v Rumunsku 2 vlci na 100 km² a na Slovensku připadá na 100 km² jeden vlk.

A nyní se spolu vydejme na Dokonalou horu.

Je horký červenec a my jen v tričku a šortkách pochodujeme podél břehu řeky starým lužním lesem. Překračujeme padlé topoly a vrby, jejichž stabilitu narušil pracovitý bobr a obdivujeme mohutné duby, vysoké jasany a jilmy. Po hodince chůze přicházejí první kopečky. Dáváme sbohem luhu a vstupujeme za houkání dudka do doubravy. Terén je svažitější. Mírně stoupáme po stezce klikatící se mezi duby a borovicemi. Teplomilné doubravy vystřídají bučiny a posléze jedlobučiny rostoucí na úpatí hory. Prostupujeme pralesem po medvědích stopách. Dotýkáme se věkovitých jedlí. S rostoucí výškou se k buku, jedli a klenu přidává smrk. Vstupujeme do smrkových bučin. Svah je velmi prudký. Z dálky slyšíme šumění vody. Chodníček vyšlapaný v kapradinách míří za hlasem říčky. Ocitáme se v skalnatém kaňonu. Šum se mění v hřmot. Hustý les se před námi najednou otevírá a my s úžasem hledíme na  stříbropěnný vodní závoj padající odněkud vysoko nad našimi hlavami. To je nádhera. Shazujeme náš sporý oděv a zcela nazí vstupujeme pod vodopád. Proudy vody masírují naše těla. To je blaho.

Po koupeli pokračujeme v cestě. Nad vodopádem již buky nevidíme. Jsme v horské smrčině. Zde jak svíce se pnou k nebi štíhlé vysoké smrky. V bahně na stezce si všimneme párů stop. Vlčí smečka se tudy minulou noc ubírala na lov. To už jsme na horní hranici lesa a vcházíme do klečového vegetačního pásma. Kleč, jak stoupáme, pomalu řídne a předává žezlo květnatým subalpinským loukám ozdobenými větry ošlehanými borovicemi. Kolem nás se již objevují suťoviska a skalní defilé. „Hele kamzíci!“ volám radostně, když spatřím stádo horských kopytníků pasoucí se na travnatém palouku pod skalní stěnou. Jsme v alpinském vegetačním pásmu. Zde se setkáme jenom s těmi nejotužilejšími horskými květinami. Když se škrábeme po čtyřech skalní úžlabinou prudce nahoru, nad hlavami nám proletí orel. Poprvé se dotýkáme loňského sněhu. Házíme si jej navzájem na svá nahá těla. V tom teplém počasí je to nesmírně osvěžující. Žleb nás vyvádí na ostrý skalní hřeben na jehož konci poprvé spatříme cíl naší cesty - vrchol hory. Opatrně postupujeme po úzkém hřebínku, který do obou stran spadá do hlubokých propastí. Dole v ledovcovém kotli se modravě třpytí tisíciletý led, který se pomalým pohybem sune dolů do údolí.  Jsme v niválním vegetčním stupni. Tu vládne věčný sníh. Již jen pár kroků a stojíme na vrcholku skalního štítu. Dokázali jsme to. Vylezli jsme na Dokonalou horu.

 


 

Existují Dokonalé hory? Odpověď zní ano, určitě ano. Známe hory, které se té Dokonalé blíží. Hned za hranicemi naší vlasti najdeme krásné vrcholy. Nejbližší je slovenský Strážov 1214 m n.m. Jeho svahy jsou pokryté převážně bukovými pralesy, kde chodí mědvědi, vlci i rysové. Rokle ukrývají krásné vodopády a z vrcholových skal posetých květy vzácných druhů vápencové flóry se nám otevírá nádherný výhled do krajiny.

I v Malých Karpatech si můžeme vyšlápnout na vrcholy, které sice nikoho neohromí svou výškou, ale krásou zcela určitě. Z věnce bílých skal Vysoké 754 m n.m., Vápenné 748 m n.m. či Čierne skaly 662 m n.m. vidíme vskutku krásná panorámata nejnižších Západních Karpat. A když Vám nad bukovými lesy, které se do daleka rozprostírají pod Vámi, proletí třeba orel královský, dojem divočiny je téměř dokonalý.

V Hostýnských vrších najdeme výraznou a krásnou horu pokrytou souvislým kobercem bučin. Na vrcholovém divokém pískovcovém hřebeni uprostřed pralesa tu dosud stojí zdi hradu Obřany 704 m n.m. Na jaře se trosky hradu ozdobí kobercem rozkvetlých voňavých měsíčnic.

Ovšem všechny tyto vzpomínané vrcholy, ač krásné, jsou pouhými trpaslíky před skutečnými horskými velikány.

Grossvenediger 3662 m n.m. (Velký Benátčan) v rakouském Národním parku Vysoké Taury se může pochlubit již mnoha atributy, co má taková Dokonalá hora mít. Vysoké vodopády, horská údolí s hlubokými přírodními lesy, mohutné ledovce, jezera a skalní štíty. Jen velké šelmy sem zavítají zcela vyjímečně. To Šar planina v Makedonii je jejich rájem. Je to království medvědů a vlků. Občas se tu objeví i kriticky ohrožený balkánský rys. Nejkrásnější trasa výstupu na Titov vrv 2747 m n.m., nejvyšší vrchol Šar planiny, vede divokým údolím Lešnice. Z Popovy Šapky se vydáme po prašné cestě vedoucí přes rozsáhlé pastviny. Tu je třeba si dávat pozor na Šarplanince, co hlídají stáda pasoucích se oveček. Cesta nás dovede do horských smrčin. Scházíme úbočím hor. Smrčiny se mění na jedlobučiny. To už jsme v údolí říčky Pena. Nad sebou vidíme rozeklané vápencové masívy, jež tvoří bránu do horského údolíčka Lešnica. Právě zde by mohl žít náš převzácný balkánský rys. Stoupáme údolím, jež ledovec vymodeloval do profilu U. Na skalních věžích, které lemují údolí, pozorujeme hnízdící orly skalní. Když vycházíme z ledovcového cirku, otevírá se nám pohled na vodopád. Říčka Lešnica tu překonává vysokým skokem skalní práh, za kterým již vyčnívá travnato-kamenitá mohyla Titova vrchu. Čeká nás strmý výšvih prudce nahoru. Za hodinu stojíme na nejvyšším vrcholu Šaru. Jižnímu obzoru dominuje pohoří Korab, další fascinující makedonsko-albánské horstvo. Někde na východě se ztrácí v oparu nejvyšší hory Balkánu. Bulharský Pirin a Rila.

Šar planinu, Rilu a Pirin spojuje jedna věc. V každém z těchto pohoří najdeme v dohledu nejvyšší hory (Šar planina – Titov vrv 2747 m, Pirin – Vihren 2914 m, Rila – Musala 2925 m) významné lyžařské středisko. Tento fakt poněkud kazí dojem z jinak neposkvrněné přírody. Zejména v případě lyžařských center Bansko (Pirin) a Borovec (Rila), kde sjezdové tratě vedou lesními porosty. Ski Centar Popova Šapka (Šar planina) leží na rozlehlých travnatých svazích nad horní hranici lesa, tak zásah do krajiny tu není tolik patrný.

Lyžařské a turistické městečko Borovec, jak ostatně napovídá jeho název, leží uprostřed rozlehlého borového lesa. Na fotografiích ze střediska můžeme vidět nádherné mohutné borovice, jedle i smrky. Tyto jehličnaté dřeviny jsou tak vysoké, že vrcholy jejich korun přečuhují střechy velkých mnohapatrových hotelů. Borovec je doslova utopen v hustém rozsáhlém lese. Nikde nenajdeme jedinou holoseč (tedy kromě těch zmiňovaných sjezdovek). Přírodní a přírodě blízké lesy kam až oko dohlédne. Bansko a Borovec jsou moderními lyžařskými centry západního stylu. Jakoby ani neležely v Bulharsku, ale třeba ve Švýcarsku. Naproti tomu, na Popově Šapce se tvrdě podepsala občanská válka v bývalé Jugoslávii. Kabinová lanovka spojující město Tetovo s lyžařským centrem Popova Šapka, zničená během bratrovražedné války, dosud nebyla obnovena. Vleky a sedačkové lanovky jsou zastaralé. Hotely čekají na modernizaci.

Třeba přiznat, že právě existence turistických center jako je Bansko, Borovec, Tetovo či Popova Šapka, velmi usnadňují přístup do hor. Do makedonského Tetova  či bulharského Banska se dá dojet z hlavních měst (Skopje, Sofia) vlakem. Do Sofie i Skopje jede ze srbského Bělehradu noční rychlík. Tyto rychlíky z Bělehradu vyjíždějí hodinu až dvě po příjezdu vlaku EC Avala z Prahy. V Bansku, hlavním turistickém a lyžařském středisku pohoří Pirin (konají se tu i světové poháry ve sjezdovém lyžování) lze nasednout do kabinové lanovky, jež Vás dopraví hluboko do horského údolí pod úbočí hory Vihren. Z konečné stanice lanovky je to jen asi tak dva kilometry do tábořiště u nejstaršího stromu Bulharska -  borovice Bajkuševa Mura staré úžasných 1300 let.

 

Bajkusheva mura1

 

Nejstarší strom Bulharska -  borovice Bajkuševa Mura, stáří 1300 let

 

Národní park Pirin je jedním z mála evropských NP, který byl zařazen do seznamu Světového přírodního dědictví UNESCO. NP Rila je pro změnu součástí evropské sítě Pan Parks.

 

Co píše průvodce „Walking in Bulgaria’s National Parks“:

Národní park Rila má rozlohu 81,046 ha. Podle sčítání uskutečněného v roce 2000 na území NP žije 48 medvědů hnědých, 49 vlků, 288 balkánských kamzíků, 262 srnců, 50 jelenů lesních a 153 divokých prasat.

Národní park Pirin má rozlohu 40,332 ha. Podle sčítání uskutečněného v roce 2002 na území NP žije 8 koček divokých, 55 medvědů hnědých, 47 vlků, 157 balkánských kamzíků, 266 srnců, 10 jelenů lesních a 208 divokých prasat.

 


 

Ne vždy platí úměra, že čím vyšší je hora, tím je skalnatější. Jižněji položené hory hostily v dobách ledových menší horské ledovce než pohoří ležící na severu kontinentu. Tudíž stejně vysoké pohoří nacházející se někde v jižních šířkách Evropy není (nebylo) tak ostře modelováno ledovci (není tedy tak skalnaté) jako hory ve střední a severní Evropě. Samozřejmě záleží i na horninách, které horstvo budují. Můžeme si tu uvést příklad.

Během dovolené v Chorvatsku jsem v Poreči navštívil unikátní historickou památku ze 6. století n.l. – Eufraziovu baziliku. Z její věže se mi ten nádherný slunný den otevřelo krásné panoráma hor. Více jak polovinu obzoru zaujímaly rozsáhlá alpská pohoří. Vlivem zakulacení planety Země alpské štíty se zvedaly jakoby přímo z mořské hladiny temně modrého Jaderského moře. Rozsáhlé pobřežní nížiny italského kraje Veneto vůbec nebylo vidět. Přiložil jsem dalekohled k očím a spatřil rozeklané vrcholy Dolomit. Chvíli jsem uvažoval, že snad dokonce vidím Velkého Benátčana s jeho ledovci ve Vysokých Taurech, ale ten mi zůstal ukrytý za italskými Alpami. Co mi však nejvíce učarovalo, byl výhled na nejvyšší horu Slovinska – Triglav 2864 m n.m. Jeho skalnatá mohyla se tyčila do výšky jakoby chtěla rozpárat blankytné nebe. Triglav kraloval Julským Alpám.

Jak jistě víte, nejvyšším vrcholem celého Balkánského poloostrova je hora Musala 2925 m n.m. v bulharském pohoří Rila. Myslíte si, že Musala je nebetyčným nedostupným skalním štítem jako slovinský Triglav? Kdepak! Na Musalu vystoupáte po krásném travnatém chodníku. Nejvyšší vrchol Balkánu mi tak spíše připomíná nízkotatranský Chopok 2024 m n.m. Proti bulharské Musale 2925 m n.m. působí na nás slovenský Gerlachovský štít 2655 m n.m. jako švýcarský Matterhorn 4478 m n.m., který je dostupný pouze pro zkušené horolezce.

Ještě je třeba tu poznamenat, že Triglav je vápencový a vrchol Musaly je složen ze žuly.

Vlkodlak ze Smrku rose_wilted

 

Vybrané fotografie k článku ze stránek Panoramio.com:

  • http://www.panoramio.com/photo/22616823 - Dokonalá hora Vihren 2914 m n.m. Po Musale 2925 m n.m. druhá nejvyšší hora Balkánského poloostrova. Třetí nejvyšší horou Balkánu je bájný řecký Olymp 2911 m n.m. Všechny tři nejvyšší balkánské hory dělí jen pár výškových metrů.
  • http://www.panoramio.com/photo/19660342 - Nádherné panoráma NP Pirin - zleva Vihren 2914 m n.m. a Kutelo 2908 m n.m.
  • http://www.panoramio.com/photo/16773954 - Mramoroví velikáni - vlevo Kutelo 2908 m n.m. a vzadu vpravo Vihren 2914 m n.m., v popředí ostrý hřeben Končeto
  • http://www.panoramio.com/photo/18076460 - Stezka vedoucí po ostrém hřebeni Kutelo – Končeto – Banski Suhodol, v pozadí Vihren
  • http://www.panoramio.com/photo/16774100 - Přechod po špičatém hřebeni Končeto ve výškách okolo 2900 metrů patří k vrcholným zážitkům vysokohorské turistiky
  • http://www.panoramio.com/photo/38206653 - Musala 2925 m n.m. v bulharském pohoří Rila je nejvyšším vrcholem celého Balkánského poloostrova. Jak vidíte, Musala i přes svou značnou nadmořskou výšku není nijak zvlášť skalnatá. Na vrchol Musaly vede krásný pohodlný turistický chodník. Na temeni hory se nalézají budovy meteorologické stanice.

Tento web využívá cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Nesouhlasím, chci více informací.

Souhlasím