Vždy je to dilema. Každý den trávíme na krásných korálových útesech v naší domovské zátoce. Program je stále stejný. Po vydatné snídani v luxusním přímořském resortu zahajuji svůj dopolední "ponor". Když vylezu z vody, je již poledne a tak jdeme na oběd. Po sladkém desertu, který tvoří poslední chod obědového menu, chvátám zpět na pláž do zátoky a nořím se do relativně chladnějších vod Rudého moře, abych unikl horkým spalujícím paprskům arabského slunce. Večer, po dlouhých hodinách strávených v moři, se konečně škrábu z vody na břeh. Sluníčko už zapadá za hory, kde snad stále žijí levharti, a já uléhám na lehátko pod slunečníkem. V hlavě si sumíruji zážitky daného dne a v duchu počítám, kolik jsem od rána viděl karet, murén, rejnoků, barakud a dalších mořských potvor.

Po čase však i ta největší krása zevšední a z dovolenkového programu se stane stereotyp. Co s tím?

Samadai - delfíní barák