Ráno druhý den mého pobytu na ostrově Embudu bylo polojasno. Korálový písek na bělostné pláži zahřívaly paprsky rovníkového slunce a já byl v pokušení dát si na jedno z erárních lehátek svůj velký ručník "Croatia" na ležení.

Ještě, že jsem tak neučinil. Sotva jsem se pečlivě namazal ochranným krémem proti slunci a vlezl do vody, přivalily se od západu mraky a začalo pršet. Opět vanul silný západní vítr. Hladina moře byla velmi zčeřená. Jak jsem však ke své potěše zjistil, silné mořské proudy polevily. To mi umožnilo plavat až na severní stranu útesu.

Vlny mě krásně houpaly. Občas mě i nějaká zalila. Ale jinak to bylo v pohodě. Pohybem ploutví jsem lehce zdolával slabý protiproud. Dostal jsem se až mezi korálové věže, které se tyčily z písečného dna ve zhruba dvacetimetrové hloubce. Tady jsem jej spatřil.

Vaifiya madi - Aetobatus narinari - Siba skvrnitá

Pode mnou jak obrovský pták plachtil mezi korálovými sloupy velký rejnok. Jeho tmavý hřbet byl nádherně zdobený bílými skvrnkami. Byla to siba, siba skvrnitá. Chvíli jsme plavali spolu - elegantní a rychlý mořský tvor a jeden neohrabaný a šíleně pomalý příslušník druhu Homo sapiens, tedy já. Jak si však rejnok uvědomil moji přítomnost, silně zamával svými křídly, nabral rychlost a během několika sekund se mi ztratil z dohledu.

Bylo to hezké setkání. Během svého pobytu na ostrově Embudu jsem sibu skvrnitou v tom podvodním městě korálových věží pozoroval vícekrát. Snad si ještě vzpomínáte na moje vyprávění "Pavel, kareta Roula a kouzelný létající koberec". Siba skvrnitá, to je ten můj kouzelný létající koberec, ke kterému mě už před deseti lety v Rudém moři zavedla kareta Roula. Tehdy jsem tohoto nádherného rejnoka viděl poprvé. Jak ten čas letí.

Vlkodlak ze Smrku