Hledáme dobrovolníky !

(podrobnosti zde)

Pavel, kareta Roula a kouzelný létající koberec

Je horký červencový den roku 2006. Na letišti Ruzyně v Praze panuje velmi rušný provoz. Přílety a starty letadel se střídají v minutových intervalech. Sotva přistávající letoun opouští dráhu, už z dráhy startuje jiný. Práce letových dispečerů je perfektní. Stačí jedna chyba, minutový nesoulad, a katastrofa by byla nevyhnutelná. Letiště Ruzyně bojuje za další dráhu, která by ulehčila té stávající.

Sedím u okýnka v kabině letadla. Mohutný Airbus A320 Českých aerolinií zvolna roluje k dráze. Zastavujeme na exitu. Pilot čeká na pokyn ke startu z řídící věže. Za několik sekund se ve sluchátkách pilota ozve: „Let OK 3220 na lince Praha – Sharm El Sheikh, START POVOLEN!“

 


 

Airbus vjíždí na dráhu. Pomalu se otáčí přídí do směru dráhy. Jakmile letoun dosáhne požadované polohy pro start, jeho motory se naplno rozeřvou. Mojí sedačkou otřásají vibrace. Airbus se dává do pohybu. Nabíráme rychlost. Za okýnkem se čím dál rychleji míhají světla na okraji dráhy... neviditelná setrvačná síla mě tlačí do sedačky ... 50, 100, 150, 200, 220, 240... při rychlosti 260 km/h se příď Airbusu zvedá k obloze. Letoun se odlepuje od dráhy. Jsme ve vzduchu. Prudce nabíráme výšku. Airbus opisuje velký oblouk. Pod sebou vidím malebné údolí Berounky v Českém krasu, lom Velká Amerika. To je krása! Nabíráme jižní kurz – směr Afrika.

Hodina uběhla od startu a my letíme nad přírodním parkem Kopački rit v Chorvatsku. Dole pod sebou vidím mokřady, lužní lesy, klikatící se modré stuhy odstavených ramen řek na soutoku Drávy a Dunaje. Za pár minut jsme nad Bělehradem. V Řecku přichází večer. Přelétáváme Středozemní moře a nad Krétou nám zapadá sluníčko.

Hurá! Už jsme v Africe! Dole mě zdraví osvětlené údolí Nilu. Vine se jak mléčná dráha po temné saharské pustině. Nad arabskými horami letoun zahajuje sestup z letové hladiny 10000 m. Nad hlavou se mi rozsvítí kontrolka „Připoutejte se prosím!“. Jdeme na přistání. Letíme nad Rudým mořem. Opouštíme Afriku. A to již rozeznávám světla Visitor Center NP Ras Muhammad na jižním konci Sinajského poloostrova. Kontinent Asie nás vítá. Airbus prudce sestupuje. Z křídel se vysunují brzdící klapky. Letíme nad resorty Sharm El Sheikhu s jejich nádherně upravenými zahradami a bazény. Za okýnkem se prudce míhají palmy, pískové duny, budovy. Vidím přistávací dráhu. Už, už přistáváme. Jsme nad dráhou. Pocítím náraz. Gumy podvozku se prvně dotkly povrchu dráhy. Motory Airbusu se naplno rozeřvou. Zpětný chod! Brzdíme. Již rozeznávám odbavovací haly letiště napravo od dráhy. Za mohutného potlesku pasažérů bezpečně zastavujeme.

 

Vítej Pavle doma! Ve slunné Arábii!

 

Na hotel s přiléhavým jménem Sea Life postaveným v africkém nůbijském slohu přijíždíme v jedenáct večer. Je nádherný teplý večer.

Než se uložím ke spánku, jdu se podívat k moři. Již z dálky slyším šumění příboje. Stříbrná pěna osvícená měsícem v úplňku se tříští o korálové útesy. Na obzoru rozeznávám hory ostrova Tiran. Před ním, v Tiranské úžině, se mohutné vlny rozbíjejí o útes Gordon Reef. Že se jedná o velmi nebezpečný útes pro lodní dopravu, dokládá rozpadající se vrak nákladní lodi na jeho severním konci. Na sever od Gordon Reefu leží další tři osamocené útesy - Thomas Reef, Woodhouse Reef a Jackson Reef. Za ostrovem Tiran tuším pobřeží Saudské Arábie.

Když se nabažím pohledu na moje moře, šourám se zpátky do zahrady našeho resortu. Usínám v pokoji, kousek od moře.

 

Paprsky arabského sluníčka mi ráno lechtají moje rozespalé oči. Po snídani dychtivě chvátám k moři. Zjišťuji však, že příboj je ještě větší jak minulý večer. Kráčím po molu přes korálové plató k plavčíkovi. Kovová konstrukce, jež nese dřevěnou plošinu s žebříkem do moře, se otřásá pod náporem mohutných vln. Slaná tříšť mi stříká do očí. Šnorchlování nepřipadá k úvahu. Z mola pozoruji lulanky Fistularia commersonii , jak se v poklidu pohupují ve vlnách na okraji útesu. No nic, půjdu zkoumat korálové laguny ležící jižním směrem od našeho resortu. Určitě budou taky zajímavé.

Dopoledne mezi korály v lagunách uběhlo jak voda.

Po obědě se vítr utišil a mořský příboj zeslábl. Neváhám ani chvilku. Beru svoje šnorchlovací náčiní, na molu si navlékám ploutve, nasazuji masku a v plném roztoužení skáču z žebříku do vod otevřeného moře.

V moři otevírám oči a spatřuji tu nádheru lemového korálového útesu plného barevných ryb. Pomalinku plavu podél útesu na sever. Útesová stěna se pode mnou ztrácí v modravých hlubinách. Kolem mě tančí bodloci, pomci a klipky. Korály na útesu hrají všemi barvami. Je to fakt hezké.

Ale, ale! Kdopak to ke mně připlouvá?

„Salam Pavel!“ kareta Roula Eretmochelys imbricata mi na pozdrav kývá hlavou. „Vítám tě po roce zpátky na našem útesu. Pojď, poplav za mnou. Něco ti ukážu.“ Roula se ohlíží, zda-li ji následuji. Výzvu přijímám a karetu následuji.

Zvolna spolu plaveme podél útesu. Nechávám karetě prostor. Nechci ji vyrušit. Po dvaceti minutách Roula míří k hladině. Potřebuje se nadechnout. Zastavuji. Počkám, až se Roula nasytí kyslíku a pak spolu pokračujeme dále. Přede mnou se něco blyští. Jéé, pozdrav z hlubin. Žebernatka. Její brvy hrají všemi duhovými barvami. Je neskutečná. Jak z jiné planety. Právě těmito živočichy se nechali inspirovat tvůrci filmu The Abyss, který nám vyprávěl bohužel fiktivní příběh o vyspělých civilizacích žijících na dně oceánů.

 

Mohutný příboj žebernatku vynesl z hlubin do povrchových vod.

 

Loučím se s mojí první žebernatkou v životě a následuji Roulu. Čas v moři ubíhá rychle. Netuším, jak dlouho už s karetou plavu. Vykouknu z vody a dívám se zpět. Náš resort Sea Life se ztrácí v dáli. Nevadí. Zanořím hlavu do vody a pokračuji v plavbě podél útesu. Nad okrajem útesové stěny stojí ve vodě jak sochy jehlice choram Tylosurus choram. Jejich špičaté zobáky s ostrými zuby v tlamě mě poněkud znervózňují. Četl jsem totiž ve svém mořském průvodci Debelius, že tyto ryby mohou, pokud jsou vyplašeny, i smrtelně zranit. Například v případě průjezdu motorového člunu kolem jehlic, se tyto polekají a vyskakují nad hladinu vody. Mohou tak způsobit svými ostrými zobáky vážná, někdy i fatální zranění tomu, kdo se nachází v trase jejich skoku.

Opatrně proplouvám kolem jehlic. Roula se mi ztratila. Pokračuji tedy dál sám. Vyhřátá povrchová voda proudící z korálových lagun na otevřené moře má žlutavý nádech. Pod vrstvou horké vody se modrá chladnější voda z hlubin. Koukám přes masku dopředu. Něco proti mně plave. Je to něco velkého. Ty vole, něco skutečně velkého! Je to přelud nebo skutečnost?

Proti mně plave rejnok. Mává křídly jako obrovský pták.

Rejnok si mne všimne. Zamíří pod mé tělo a já se ocitám na nádherném mramorovaném létajícím koberci. Plavu s orlím rejnokem – Spotted eagle ray Aetobatus narinari, který dosahuje v rozpětí až 3,5 metrů. Je to okamžik. Ale okamžik, který mi nikdy nezmizí z paměti. Kouzelný létající koberec je chvíli pode mnou. Pak rejnok zamává svými obrovskými křídly a mizí mi v modravých hlubinách Rudého moře.

 

Bylo mi ctí seznámit se s grandiózním obyvatelem Rudého moře.

 

Pochopil jsem, co mi chtěla kareta Roula ukázat, kam mě zavedla. Seznámila mě s kouzelným létajícím kobercem z arabských pohádek Tisíce a jedné noci.

 

Šukran, děkuji Ti Roulo.

 

Vlkodlak ze Smrku rose_wilted

 

Tento web využívá cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Nesouhlasím, chci více informací.

Souhlasím