Faana miyaru

V říjnu 2017 stále převládal na Maledivách deštivý jihozápadní monzun. Ráno svítilo slunce, pak se od západu přihnaly mraky a začalo pršet. Tedy nebyl to nijak silný a trvalý déšť, spíše přeháňky, mezi kterými se občas ukázaly sluneční paprsky. Tento ráz počasí mi nikterak nebránil v monitoringu korálových útesů obklopujících náš ostrov Embudu. Ba právě naopak. To počasí bylo úžasné. Vzduch i moře měly stejnou teplotu – ideálních 27 až 29 stupňů Celsia a vzhledem k faktu, že slunce svítilo jen občas, nehrozilo mi, že si během mnohahodinového pobytu v oceánu spálím kůži. Od západu stále vanul silný vítr, který na návětrné straně ostrova čeřil hladinu moře. Vlny však nebyly tak velké, aby se v nich nedalo plavat. Nebylo co řešit.

Když jsem během prvních dní svého pobytu na Embudu prozkoumal celé jeho pobřežní útesy, nastal čas vydat se dál na korálové mělčiny podmořského hřbetu. Na západní straně ostrova Embudu totiž vybíhá korálový útes dál do moře. Tento mělký podvodní hřbet odděluje lagunu korálové zahrady od otevřeného moře. Jednoho rána jsem tedy vyrazil od břehu ostrova sledujíc směr vnějšího korálového útesu. Moře bylo neklidné, ale bez nebezpečných proudů. V klidu jsem tak doplaval na mělčiny korálového hřebene. Po jedné straně se mi otevíraly modravé hlubiny otevřeného moře.

Na straně opačné se mělčiny svažovaly do korálové laguny ostrova Embudu. Plaval jsem nad protáhlým hřebenem dál a dál. Vlny mě krásně houpaly a kolem mého těla kroužilo plno ryb různých barev i velikostí. Bylo to tu jak v akváriu. V místech, kde se hřeben nořil hlouběji do moře, jsem najednou mezi obrovskými kamennými deštníky odumřelých korálů zahlédl siluetu žraloka. Připlaval jsem trochu blíž, abych si mořského predátora lépe prohlédl. Žralok měl špičky hřbetní i ocasní ploutve bílé. Mám tu čest se seznámit se žralokem lagunovým.

Faana miyaru - žralok lagunový - white tip reef shark - Triaenodon obesus

Žralok poklidně proplouvá kolem mě. Na rozdíl od žraloků černocípých neprojevuje žádnou plachost. Ba právě naopak. Jak mě spatří, otočí se čelem ke mně a já zírám do jeho chladných očí. Žralok je očividně překvapený, kdo se to tu objevil. Zatímco si mě zvědavě prohlíží, já přemýšlím, jak se vlastně mám zachovat při takovém setkání se žralokem. Stojím jak socha ve vodním sloupci a hlavou mi projíždí různé scénáře dalšího vývoje nastalé situace. Žralok však po chvilce pozorování ztrácí o mě zájem a ladným pohybem odpluje dál do korálové laguny. Já si v duchu odškrtávám další položku na seznamu živočichů, s kterými jsem se chtěl během pobytu na Maledivách setkat.

Šnorchlování na mělkém korálovém hřebeni uzavírajícím lagunu korálové zahrady ostrova Embudu se následující dny stalo hitem mého mořského monitoringu. Tady jsem plachtil nad útesy spolu s velkou murénou, těšil se pohledem na obrovské kanice, dotýkal se sametové kůže chobotnic, vyplašil velkou barakudu či zahlédl rychlého tuňáka. Zde jsem plaval mezi žraloky černocípími a lagunovými. Byly momenty, kdy jsem pozoroval oba druhy žraloků současně. Tato následná setkání už ve mně nevyvolávala žádný strach, jen čiročirou radost. Tyto osamocené výpravy do podmořského světa korálových útesů u ostrova Embudu se zařadily mezi ty nejkrásnější momenty, co jsem v moři zažil.

Ovšem ty vrcholné okamžiky mě teprve čekaly.

Vlkodlak Pavel

 

Tento web využívá cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Nesouhlasím, chci více informací.

Souhlasím