Vždy je to dilema. Každý den trávíme na krásných korálových útesech v naší domovské zátoce. Program je stále stejný. Po vydatné snídani v luxusním přímořském resortu zahajuji svůj dopolední "ponor". Když vylezu z vody, je již poledne a tak jdeme na oběd. Po sladkém desertu, který tvoří poslední chod obědového menu, chvátám zpět na pláž do zátoky a nořím se do relativně chladnějších vod Rudého moře, abych unikl horkým spalujícím paprskům arabského slunce. Večer, po dlouhých hodinách strávených v moři, se konečně škrábu z vody na břeh. Sluníčko už zapadá za hory, kde snad stále žijí levharti, a já uléhám na lehátko pod slunečníkem. V hlavě si sumíruji zážitky daného dne a v duchu počítám, kolik jsem od rána viděl karet, murén, rejnoků, barakud a dalších mořských potvor.

Po čase však i ta největší krása zevšední a z dovolenkového programu se stane stereotyp. Co s tím?

Samadai - delfíní barák

Téměř každý večer desítky minut postávám v hotelu u tabule místního potápěčského centra a koukám se na nabídku potápěčských safari. Výlety nejsou nikterak levné a já stále váhám. Proč bych měl opouštět náš záliv, když jsou tu tak krásné a životem kypící korály? Může to být někde pěknější?

Ale otevřené moře je otevřené moře. Tam mohu mnohem pravděpodobněji narazit na velké pelagické predátory. Jenže, co když celý ten výlet bude opět jedna velká blamáž - povinně v grupě se půjde do vody, hromadně z vody a v moři nebude povoleno udělat ani tempo od skupiny? Již jsem to několikrát zažil. Dokonce moji sestru tahal průvodce za nohu. Opravdu nechutné. Peníze, které jsem dal za výlet, jako bych vyhodil z okna. Halekajícím šnorchlařům se každý rozumný mořský živočich vyhne na stovky metrů. A k tomu někdy jsou ty destinace výletních lodí výrazně méně atraktivní jak náš domovský útes.

Avšak existují i velmi vydařené exkurze s profesionálními potápěči. Jejich loď zakotvila u útesu na otevřeném moři. Šéf potápěčů mi spustil žebřík a řekl: "Můžeš do vody. Ve 12:30 tě očekáváme zpět na palubě." Víc se o mne nestaral. Neváhal jsem ani sekundu a vrhl se do vln otevřeného moře. Byl jsem u obrovských korálových věží, které vystupovaly z hlubin moře, jako první. Mohl jsem sám hodinu či dvě zcela svobodně propátrávat zákoutí útesu a těšit se pohledem na nerušený život jeho obyvatel. Někdy jsem se musel porvat s mořskými proudy a zpěněným příbojem, ale vždy to stálo zato. Svobodu pohybu a samotu v moři, a nejen tam, vyvažuji zlatem.

Z potápěčských průvodců mám nastudován legendární útes Elphinstone - nádherný korálový svět, jež je domovem hejn žraloků kladivounů a často se tu objevují i další žraloci z otevřeného moře. Vím, že bych byl schopen útes Elphinstone vlastními silami bezpečně obeplavat, jenže najít potápěčské centrum, které by bylo ochotno mě tam vzít, je těžké. Z naší zátoky Jabal Al Rosas jsem skoro každý den mohl pozorovat lodě kotvící na útesu Elphinstone, přesto kolonky na formuláři Elphinstone na tabuli zdejšího potápěčského centra zůstávaly prázdné. Nikdo neměl o unikátní útes zájem. Mne to mrzet nemuselo, neboť šnorchlaře - volné potápěče, stejně tak jako začínající přístrojové potápěče se základním kurzem, odmítají potápěčská centra na Elphinstone vzít a to přesto, že některé knihy šnorchlování na Elphinstounu vřele doporučují. Takže na Elphinstone si musím nechat zajít chuť. Co tedy vybrat jiného?

Zkusíme Dolphin House. Tam jsme ještě nikdy nejeli a recenze se o tomto útesu podkovovitého tvaru, v jehož laguně často odpočívají delfíni, vyjadřují velmi pochvalně. Přesto pochybnosti zůstávají, zejména když cena za exkurzi byla dosti vysoká - 69 Euro. Nevím totiž nic o tom nejdůležitějším - o organizaci výletu.

Nadešel den výjezdu na Delfíní útes. Po vydatné snídani si bereme, já a moje sestra, z pokoje svoje batůžky s vybavením a vydáváme se po písku na druhou stranu zátoky, kde stojí základna potápěčů. Sestra jde vpředu a já několik metrů za ní ji následuji. Čvachtáme bosýma nohama v mělké vodě laguny na konci zátoky a brodíme se na druhý konec přílivového průlivu. Najednou nad mojí hlavou zpozoruji velký stín a vzápětí na vodní hladinu mezi mnou a mojí sestrou udeří dravec. Ozve se šplouchnutí a pak spatřím orlovce říčního, jak své pařáty zatíná do vody. Bohužel rybu minul. Jeho ostré drápy na nohách zůstávají prázdné. Orlovec několikrát mávne mohutnými perutěmi a vznese se přímo před mýma očima z vody vzhůru k nebi. Teda takhle oprsklého dravce jsem ještě neviděl. Orlovec si k útoku vybral ten několik metrů široký prostor průlivu. Zaútočil kousek za zády mojí sestry a rovnou přede mnou.

To už jsme kousek od budovy potápěčského centra. Pozdravíme, sedneme si na lavičku před kanceláří a čekáme na odvoz. Čekáme dlouho. Až skoro za hodinu pro nás konečně přijede klimatizovaný mikrobus, který nás spolu s potápěči odváží do přístavu, kde se všichni nalodíme na loď. Není nás moc, tak patnáct lidiček, takže každý si může najít na palubě lodi své útulné místečko. Za pár minut vyrážíme. Lodník odpoutává lana a ve strojovně se rozburácí motor. Naše loď rozčísne temně modrou hladinu moře a nabírá jižní kurz. Za sebou vlečeme na laně zodiak - gumový motorový člun.

Po hodině plavby po širém moři spatřím dalekohledem na obzoru světlejší pás vody u kterého kotví několik lodí. "Is it the Dolphin House over there?" zeptám se a mávnu rukou tím směrem. "Yes" odpoví mi vedoucí potápěčské skupiny. Lodní motor postupně snižuje otáčky a k samotnému útesu již doplouváme pouhou setrvačností. Zamířím dalekohled do laguny uprostřed podkovy velkého korálového útesu. To je právě to slavné místo, kde velmi často přebývají početná hejna delfínů (proto celý útes dostal jméno Dolphin House). Dle nového plánu péče je nyní podkovovitá laguna rozdělena bójemi na tři části. Do vnějšího pásu ohraničeného bílými bójemi mohou všichni - potápěči, šnorchlaři a mohou sem vjíždět i motorové čluny. Do střední části laguny vymezené na vnější straně bílými a na vnitřní oranžovými bójemi je povolen vstup pouze šnorchlařům. A za oranžové bóje - do samotné vnitřní laguny vymezené útesem je vstup zakázán všem. Zde je klidová zóna určená výhradně delfínům. Teď je však prázdná. Delfíni vyrazili někam na vandr.

Naše loď parkuje u jedné z korálových věží, které vystupují ze dna pokrytého čistě bílým korálovým pískem, a vedoucí se ujme organizace. Tu přichází první šok. Zatímco se potápěči chystají na ponor, nám šéf sděluje, že do vody půjdeme ve skupině a každý si musí nasadit na sebe záchrannou vestu. Tak to tu ještě nebylo. Proč by zkušení plavci a potápěči měli mít povinně na sobě vestu? To opravdu nechápu. Později jsem zjistil, že povinnost pro všechny plavce mít vestu je jednou z podmínek zakotvených přímo v plánu péče o Delfíní útes. V tuto chvíli jsem však měl za to, že to je jeden ze stupidních výmyslů organizátora výletu. Vůbec se neobtěžovali nám vysvětlit, jak se věci mají. Ve značně zkažené náladě si na sebe navlékám připravenou plavací vestu a na povel skáču ze žebříku lodě do vody. Delfíni v laguně zatím nejsou a tak naše skupina šnorchlařů míří k útesům rozesetých u vstupu do korálové podkovy. Já se okamžitě nepozorovaně vytratím. Odpoutám se od skupiny a mizím za jednou z korálových věží. Ocitám se sám. V křiklavě oranžové vestě si připadám jak dítě z mateřské školy. Vůbec mi nedovoluje se ponořit pod hladinu. Pomalu a potichu proplouvám mezi vysokými útesy, které se pnou k hladině ze třpytivě bílého písčitého dna, z hloubky dvaceti metrů. Voda je čistá jak křišťál. Je to tu hezké bludiště. Obeplouvám korálové věže a pozorně sleduji svět pode mnou. V jednom z průlivů mezi útesy objevuji velkou barakudu. Rozhodně patří mezi ty největší, co jsem kdy viděl. Stojí nehnutě v prostoru a dívá se na mne. Nevypadá, že by měla radost z našeho setkání. Najednou hejbne ocasem a z hlubiny se vydává směrem ke mně. Zřejmě se ji nelíbí ta oranžová vesta, co mám na sobě. Ani se tomu nedivím. Mně se vesta nelíbí taky. Vzdálenost mezi mnou a barakudou se rychle zmenšuje. Tak to ne! Mávnu ploutvemi a uvolňuji barakudě prostor. Nic neriskuji a raději mizím mořskému dravci z dohledu. Varování barakudy se nesmí brát na lehkou váhu.

Mezi korály krouží gumové motorové čluny a sbírají šnorchlaře. Dávám plavčíkům znamení, že těch sto metrů k lodi doplavu sám, ale jsou neoblomní. Připlouvají ke mně a tahají mne na zodiac. Jenže jim to jaksi nejde. Plavací vesta, co musím mít na těle, drhne o hranu člunu. Opravdu musí použít veškerou sílu, aby mne vytáhli a to přitom vážím pouhých 60 kilogramů. Nakonec se jim to podaří a ocitám se na dně člunu. Za tu dobu, co mne tahali, už bych byl dávno u lodi. Fakt hrozné. Až na lodi zjišťuji, že mi plavčíci při vytahování trochu odřeli nohu. Moje rozčarování z otřesného a předraženého výletu dosahuje svého maxima. Nikdy jsem se během svých mořských výprav nezranil, až dnes mne takhle zcela zbytečně a hloupě podřou zaměstnanci potápěčské základny.

Je poledne a na lodi se podává oběd. Je výborný a chutný jako vždy. Během polední přestávky dalekohledem zkoumám lagunu Delfíního útesu. Vtom zpozoruji, že v prostoru za oranžovými bójemi plavou dva delfíni. Oznámím tuto skutečnost naší osádce. Jelikož nikdo z nich nemá dalekohled, ba ani šéf z potápěčského centra či kapitán lodi (což vypovídá o jejich "zájmu" o mořskou faunu) putuje ten můj z ruky do ruky. Pro mne delfíni již nejsou něčím vzácným. Ale je hezké vědět, že ten útulek na Dolphin House je skutečně delfíny využíván.

Po obědě se tedy naše skupina naloďuje do zodiaku a ten pak za tichého vrčení motoru míří do laguny. Po chvilce (tu vzdálenost od lodi by každý v pohodě sám doplaval) člun zastavuje u bílé bóje. Dál nesmí. Skáčeme do vody a pohodově šnorchlujeme k oranžovým bójím. Tam se všichni zastaví a čekají, co bude dál. Pět, deset, patnáct minut a stále se nic neděje. Šéf potápěč se ke mne obrací: "Kde jsou delfíni?" Já lhostejně krčím rameny. V duchu si myslím: "No, určitě budou čekat delfíni na nás. Ti už budou kdo ví kde. Jsou tak zvědavi na nějakou hordu šnorchlařů.". Po dvaceti minutách to vzdáváme a míříme zpět na loď. Tam dostávám stejně jako ostatní zaracha. Šéf jde s potápěči do vody a v čase jeho nepřítomnosti máme zákaz vzdalovat se od lodi. Obzvláště to zdůrazňuje mně. Jediné, co je povoleno, je koupání u žebříku na zádi lodi. Sedím tedy přes hodinu na palubě a dívám se na blankytně modré moře s nádhernými útesy. Moje naštvanost dosahuje vrcholu. Něco takového jsem ještě nezažil. Okolo třetí hodiny odpolední jsou všichni zpět na palubě a naše loď se chystá k návratu do přístavu. V podpalubí zavrčí motor a já pozoruji, jak se vzdalujeme od krásného útesu ve tvaru podkovy, jež je domovem inteligentních kytovců. Cestou zpět se k nám pár delfínů nakonec připojuje a za jásotu osádky naší lodi skáčou ve vlnách za lodí.

Po výstupu v přístavu se se sestrou shodujeme, že to byl absolutně nejhorší výlet, co jsme kdy u Rudého moře absolvovali. Přitom byl nejdražší - stál 69 Euro. Ještě večer si jdu zaplavat do naší domovské zátoky, abych si vylepšil náladu. Další den jedeme taxíkem do zálivu Marsa Egla. Jaká nádhera! Užívám si absolutní volnosti v pohádkovém prostředí korálového moře. To je úžasná úleva, a za pár dolarů.

Výlet na Dolphin House mne totálně odradil od jakýchkoliv potápěčských kurzů. Když se mne lidé budou ptát (třeba návštěvníci našeho stánku v Zoo Olomouc), zda-li vlastním potápěčskou licenci, odpovím: "Nikoliv, jsem volný potápěč. Nechci být zajatcem nějakého potápěčského centra a ještě za to platit horentní sumy peněz."

Samadai - Dolphin House je krásný útes na otevřeném moři. On za nic nemůže.

V brzké době dostanete elektronický dopis s mými poznámkami k managementu Delfíního útesu. Tyto připomínky, pokud by byly implementovány do plánu péče (o čemž vážně pochybuji), by zlepšily životní podmínky delfínů žijících na útesu Dolphin House a zároveň by zvýšily bezpečnost všech jeho návštěvníků - plavců i potápěčů. Poznámky budou přeloženy do anglického jazyka a odeslány organizaci HEPCA jako oficiální dopis občanského sdružení FOREST.

Vlkodlak ze Smrku