Tak jsem již sedmé velikonoční svátky trávil v Beskydech, konkrétně ve Velkých Karlovicích. Ze všech výšlapů mám nejradši ty, které směřují na hlavní hřeben Javorníků, mých srdečních hor. Letos, už nejméně popatnácté, jsem procházel cestou na Příschlop, v závěru přes dvě jedny z nejkrásnějších samot široko daleko. Popatnácté a přesto až nyní jsem měl štěstí i odhodlání, když jsem potkal majitele poslední samoty. Konečně jsem se s ním dal do řeči.

Koupil dvě stavení a kousek pozemků před 40 lety. Kolem je zbyteček pozoruhodných pastvin (většinu zarostly novodobé smrkové monokultury, poté co se Valaši stáhli do centrálního údolí a někteří až do Vsetína a dál). Muž se tu stará o skupiny jalovců a poměrně bohatou populaci lýkovců. Opatrně je obsekává, ovcí nemaje. A to i na sousedních pozemcích. Nechce, aby ta krása zanikla. Zadívá se na protější kopec a říká, že „Ten naproti už zemřel“. Měl ovce, ale teď jeho pastviny asi zarostou. O to rychleji, pokud znovu promluví dotace na zalesňování. Zastihl jsem ho zrovna na cestě k jedné ze dvou studánek, kterou se chystal vyčistit, pro sebe i pro pocestné. Ochutnal jsem z té pod jeho chalupou vodu. Je úplně jiná než pramenitá voda na Hané. Její chuť výrazně ovlivňuje karpatský flyš. Je tedy silně zemitá po jílovitých břidlicích, lehce pálí na jazyku, ale chladí zároveň. Zeptal jsem se, jestli je opravdu pitná. Říkal, že neví. Rozbory nikdo nedělal, ale on ji prý pije každý den, a nepřevařenou. Uvědomil jsem si, jak civilizační dotazy kladu. Muž mluvil pomalu, jakoby hlouběji přemýšlel. Dělal několik dramatických pauz v každé větě. Musel jsem mu v řeči působit překotný a netrpělivý – poznamenán zběsilým temporytmem města. Uvědomil jsem si to. Uvědomil jsem si, že jsem si hory duševně užíval naposledy v dětství, na Kysucích. Jinak do nich vždy tahám i všechen stres, spěch a všechny nelehké myšlenky, které by měly zůstat někde dole v údolí, nebo dále v úrodných moravských nížinách. Na hřebenech bych měl mít ale batoh právě o ně lehčí.

Dostali jsme se v hovoru k velkým šelmám. Téma se nabídlo samo – i kolem jeho samoty jsou na stromech přivázány a natlučeny nejrůznější letáky a cedulky, které volají po ochraně velkých šelem v Beskydech, zejména nebo výhradně před pytláky. Povídal, že se tu sice medvědi, rys i vlci potulují, ale on a další usedlíci si myslí, že tady pro ně dnes už místo není. Byl jsem zklamán, protože jsem si uvědomoval, že on má čtyřicetileté zkušenosti života ve zdejších horách a já jen idealistickou představu, že právě Beskydy jsou místem, kde tyto šelmy mají šanci žít. Že jim k návratu a udržení prosperujících populací chybí jen něco konkrétního a poměrně snadno ovlivnitelného – vymýcení pytláctví. Muž mi začal pomalu vysvětlovat, proč je přesvědčen o marném ochranářském snažení (či spíše „tažení“). Před 40 lety by k jeho samotě auto nepřijelo, jen koňský povoz. Dnes kolem jeho chalupy projede 15 aut denně, a to po nezpevněné lesní cestě. Na hřebenech je čím dál víc pěších turistů (často vyjíždí auty po asfaltových silnicích až na Kasárňa nebo Kohútku), cyklistů na horských kolech a poslední léta i terénní motorky a populární čtyřkolky. V zimě je tlak snad ještě větší – hlavní hřeben a okolí plné běžkařů, křik, hudba a rachot lanovek na sjezdovkách, údolí i kopce plné aut. A nové sjezdovky se ještě otevírají… Když vyměřovali tu novou na Portáši, z hlavního hřebene až dolů do údolí, musel jsem si hned po ránu dát velkou borovičku (malou prý na horské boudě nenalévají), aby se mi upravil tep. Poprvé v životě jsem si dal skleničku vyloženě „na uklidnění“. Dotace z Evropské unie budují ve zdejších horách nové sjezdovky, centra zimních sportů nebo třeba „wellness“ hotely. Laik se rozhlédne kolem přes lyžařské brýle a jistě mi bude oponovat, že vidí ještě spoustu lesů, tedy nedotčených hor… Jistě lesů, ale v jakém jsou většinou stavu?! Výhrady nelze najít jen proti druhové skladbě, kvalitě porostů, věkové diverzitě stromů, ale také proti devastační těžbě dřeva. Bylo to zrovna předloni, kdy jsem si v Javorníkách fotil nové lesní „cesty“, jimiž po deštích tekly krátkodobé kalné bystřiny a do jejichž vymletých koryt by se schoval téměř celý náklaďák. Napadlo mě tam nejvhodnější slovo, které tu spoušť popisovalo, je však škaredé a cizí, EXPLOATACE, těžba, dobývání, drancování. Drancování lesů i celých hor. Lesním, lyžařským a turistickým průmyslem. Uvědomuji si, že tyto mé tvrdé výrazy mohou znít poněkud aktivisticky, ale píše je člověk, který má jen rád klid a kouzlo hor. Pokud se takové hory u nás ještě dají najít.

Zpátky k velkým šelmám. Najednou mi při rozhovoru s oním mužem došlo ještě něco jiného. A sice jak velkolepé jsou některé ochranářské kampaně a že všechny mají jedno společné. Všechny mají předem jasno v tom, CO je problém a KDO za něj může. Vždy je to jednoznačné a vždy tyto kampaně volají po extrémistických náladách a vymezování se vůči určité skupině obyvatel (myslivci, sokolníci, rybáři, zemědělci,…). A to jsou tyto bující extremistické nálady ještě podporovány z veřejných financí (např. grantovým zafinancováním výstavy, která dělá z myslivců a rybářů zločince; horší je, když se z toho ještě dělají výukové programy pro děti a pocit nenávisti a potřeba extrémistických řešení jsou do nich organizovaně zasévány již v raném věku). Jasně definovat, na koho bude projekt zaměřen a co je konkrétním cílem, jsou důležité atributy úspěšných žádostí o grant. A vymyslete účinný projekt, který bude zaměřen na omezení aut v horách, na usměrnění pohybu turistů, na redukci sjezdovek… Těžké, že? Mimochodem, rádoby odrazovaní pytláků (často přímo řečeno „myslivců“) od ilegálního lovu velkých šelem vede také k tomu, že se v horách a v odlehlejších oblastech, kde by šelmy ještě mohly mít klid, pohybuje čím dál víc lidí, kteří se považují tu za ochranáře, tu za stopaře, tu za neohrožené pronásledovatele pytláků. Ne každý z nich má dostatek znalostí, zkušeností a umu, aby kromě případných pytláků nevyplašil i nějakou tu šelmu v jejím teritoriu. Kdo vlastně vyhání velké šelmy z našich hor? Kolik je prokázaných případů pytláctví? Jaký je vliv ostatních faktorů? Zabývá se tím vůbec někdo?

Při hovoru s mužem na samotě v Javorníkách jsem si to konečně uvědomil. Byl jsem podveden. Možná stejně jako vy. Uvěřil jsem myšlenkově laciným a finančně drahým ochranářským kampaním, jejichž kladný účinek je přinejmenším diskutabilní. Alespoň zpětně to takto nyní hodnotím.

A ještě pravda nejtvrdší: Z ochrany přírody se u některých tzv. neziskových organizací stává kvůli grantům a dotacím těžký byznys. Teď mě možná někdo osočí, že také volám po extrémistických náladách, ale vůči neziskovkám. Ano, mohla by to být i pravda, ale to bych nesměl být již desátým rokem aktivním dobrovolníkem právě v ochranářských neziskových organizacích. Tyto názory a poznatky mohu říct svobodně z jediného důvodu – nikdy jsem nebyl zapojen do projektu, na němž bych osobně profitoval. (Přitom jsem tvůrcem některých z nich.) Ale přesto si uvědomuji, že existují mnohé organizace (většinou regionální), ať už čistě dobrovolnické či profesionální, které citlivě řeší potřeby přírody i potřeby obyvatel, a to především v odlehlých chudých regionech, kde je ještě opravdu krásně. Těmto specielně přeji vytrvání a neustálou prozřetelnost, jako doposud, při získávání financí z dotací i grantů. Velmi si jejich činnosti vážím. Kvůli nim není tento článek jen pouhým paušalizováním. Každý se v něm jistě poznal – dobrý i zlý. Zlého možná naštve, dobrého snad potěší. Nemějme však strach jít proti proudu a říkat i nepopulární a necenzurované názory. Byť si to někteří nepřejí a budou nás i zastrašovat. Typický projev byznysu, který přináší peníze i moc.

Doslov: Ochranářská morálka a etika se v naší hodnotově nevyzrálé společnosti rychle vytrácejí a dnes jsou jí jen zbytky oproti dobám totality, kdy ochranářské myšlenky i činy byly možná občas trošku naivní ale hlavně čisté a upřímné. Za totality to bylo pro ochranáře těžké, ale i opravdovější. Dotace, granty, byznys – sbohem, velké šelmy!

Petr REJZEK, Duben 2010

Autor mimo jiné pracuje jako dobrovolník v ochraně přírody a ekologické výchově. Volá po účinných, ale neextrémistických řešeních skutečných problémů životního prostředí, přírody a krajiny. Důrazně se staví proti předsudkům v ochraně přírody a aktivně je pomáhá bourat. Autorská práva k fotografiím v tomto článku náleží Petru Rejzkovi.