Přišly možná už skutečně poslední teplé podzimní dny. Nádherné počasí bylo třeba využít a tak jsem vyrazil první víkendový den do Jeseníků. Měl jsem v plánu prozkoumat některé z posledních zapomenutých údolíček a strání, jež jsem dosud dobře neznal. Vyšlápl jsem si tedy na Medvědí horu, odkud se mi otevíral krásný pohled na protější Medvědí hřeben. Poté jsem sešel do Medvědího žlebu, abych se ním zase škrábal nahoru na hřeben. A z hřebene jsem to vzal zase hezky dolů do Sviního žlebu.

Počasí bylo skutečně pohádkové. Nebe bez mráčku. Čím výš jsem stoupal, tím bylo tepleji. Na hřebeni, ve výšce přes 1400 metrů nad mořem, mi již bylo horko i v tričku a kraťasech. Odtud se mi otevíral krásný pohled do horské krajiny. Vzduch byl čirý jak křišťál. Výše na svazích již buky shodily svůj listový háv, ale dole v údolí dosud zářili bučiny a javořiny všemi odstíny žluté a červené. U kamenného moře jsem na hřbetu hory již nad horní hranicí lesa objevil malou chatičku.

Nebyla zamčená, tak jsem ji prozkoumal. Uvnitř byly dvě palandy, nějaké to nádobí a petrolejka. Na stěně visel vzkaz, který všem návštěvníkům chatky oznamoval, že příbytek je v majetku Lesů ČR a je třeba zde udržovat pořádek. Zároveň tam byla i prosba o klid a ohleduplnost ke zdejší přírodě, neboť se nacházíme v NPR Praděd. Malý sporáček byl vyhozený za chatu, ale pro letní dny je boudička vskutku ideálním místem k přespání. Zanechal jsem na stole v chatce moji vizitku a kalendářík o.s. FOREST, pečlivě zavřel dvířka a vydal se do doliny. Cestou jsem objevil několik velmi hezkých vodopádů. Jeseníky fakt mám moc rád.

Další den dopoledne jsem měl nějaké povinnosti doma. Až po poledni jsem mohl někam vyrazit. Jenže kam? Zajedu se podívat na Maleník, konkrétně do rezervací Bukoveček a Dvorčák. Dlouho jsem tam nebyl, tak se musím podívat, jak se jim daří. Že to bude až také hezké, to jsem netušil.

Stoupám po hřebínku Bukověčku nahoru. Les je pěkný. Porostu dominuje, jak jinak, buk lesní. V podúrovni je přimíšen nepůvodní modřín opadavý a dále se tu setkáme i s lípou malolistou, habrem obecným a jasanem ztepilým. Od mojí poslední návštěvy Bukoveček poněkud zpralesovatěl. Většina padlých stromů, zlomů a souší je ponecháváno na místě k zetlení. Chráněné území je lesem směřujícím k pralesu, řečeno slovy Plánu péče NPR Žebračka, kde je to v papírech psáno černé na bílém.

Beru do ruky fotoaparát a fotím jeden stojící trouchnivý pahýl. Jak zaměřuji kompozici, slyším šustot spadaného listí. Někdo jde směrem ke mě. Možná zase nějaký houbař, říkám si v duchu. Najednou uslyším z hloubi lesa podivný ryk. Zní to jako hlas jelena v říji. Jenže jelení říje už je dávno v trapu. Asi studenti lesárny zkoušejí vábničky na jeleny, myslím si. Nacházím se totiž ve školním polesí Střední lesnické školy v Hranicích na Moravě. Když se ohlédnu, nevidím však žádného houbaře, ani žáka lesnické školy; nýbrž daňka. Mladý samec - vidlák pomalu kráčí k místu, kde stojím jako socha. Nechci ho plašit. Až pár metrů přede mnou daněk znejistí a když pohnu rukou, odkráčí do lesa, ale cestou se po mně ještě několikrát ohlédne. Někde za houštím se stále ozývá ten hlas, co mi připomíná jelena v říji. Už to chápu, je čas dančí říje. Ten mladý daněk - vidlák se obloukem vyhýbal starému paroháči - lopaťákovi, neboť by od něj dostal hezky "na budku".  Zpoza houštiny vychází daněly a za nimi je následuje, jak jinak, statný parohatý daněk. Co chvíli zvedá hlavu a mručí. Celé stádečko kráčí zvolna temným lesem.

Nechám daňky daňkama a pokračuji v obhlídce rezervace. V porostu narážím na nedávno odstraněné oplocenky, které chránily nyní již hezky odrostlou lipovou mlazinu v přirozených světlinách bučiny. Někde vidím čerstvé pařezy. Některé ze statných buků rostoucích na okraji přirozených kotlíků podlehly větru a část stromů byla zpracována a dřevo z rozřezaných kmenů odvezeno. Myslím, že plán péče dovoluje určitý podíl dřevní hmoty z chráněného území vyvézt. Co se týká nějakých dalších pařezů, semo tamo se sporadicky v rezervaci vyskytujících, může se v některých případech jednat také o zásah úmyslný (nikoli o těžbu nahodilou). Vytěžením několika stromů ze zapojeného stejnověkého lesa se diverzifikuje struktura porostu a zároveň se na takto prosvětlených místech nastartuje proces přirozené obnovy.

Jak tak o tom všem v lese přemýšlím, někde velmi blízko se ozve "Ťuk, ťuk, ťuk". "Odkud to je?" říkám si a pátrám dalekohledem po zdroji zvuku. V zorném poli dalekohledu se mi objeví buková souše a na ní spatřím, to je ale překvapení, strakapouda bělohřbetého. Co víc, pod strakapoudem pobíhá po kmeni šoupálek. Jestli to je šoupálek dlouhoprstý či krátkoprstý, neřeším.  Je to moc hezké. Vytahuji fotoaparát a scénu zachycuji do hledáčku zrcadlovky. Světelné podmínky jsou však špatné. Strom je v protisvětle a navíc už se chýlí k večeru. Fotografie bělohřbeťáka se šoupálkem nevychází dobře.

Opouštím Bukoveček a moje kroky míří po lesnické naučné stezce směrem k přírodní rezervaci Dvorčák. Hned na kraji chráněného území poskakuje po padlém kmeni veverka se smrkovou šiškou v tlamičce. Je velmi krotká. Usedá přede mnou na kládu a počne vykusovat ze šišky semínka. To by byla krásná fotka. Jenže už je šero.

Vstupuji do rezervace. I Dvorčák má směle nakročeno na cestě k pralesní struktuře a textuře. Obrázek je tu zhruba stejný jako u PR Bukoveček, jen druhové složení dřevin je poněkud odlišné. Ve Dvorčáku buk už nedominuje. Zde má výrazné zastoupení i dub zimní, lípa a habr. Přes hmatatelný dotyk lidské ruky v podobě oplocenek a uměle prosvětlených míst s pařezy, má zdejší rezervace v některých místech ještě pralesovitější charakter jak v Bukovečku. Vývraty, souše, zlomy vytvářejí dojem přírodního lesa a obohacují lesní ekosystém o druhy fauny a flóry vázané na rozpadající se dřevo. V porostu Dvorčáku se můžeme setkat rovněž s jehličnany - modřínem, smrkem a jedlí. Vždy se jedná o jednotlivé stromy, nikoliv skupiny. A právě výskyt jedle na Dvorčáku mě zaujal. 

V první části toho článku, Z dubu na jedličku I., jsme se  zabývali tématem, kde v přirozených podmínkách můžeme v lese natrefit na duby a jedle rostoucí vedle sebe. Kde může skočit veverka z dubu na jedličku, jak se zpívá ve známé písni skupiny Čechomor. Z této první části víme, že veveruška může přeskočit z dubu na jedličku v přírodním lese rezervace Starý hrad v Národním parku Malá Fatra na Slovensku. A dnes můžeme směle říci, že tak může činit i veverka žijící v přírodní rezervaci Dvorčák na Přerovsku (či chcete-li na Hranicku). Jedle je na Dvorčáku původní dřevinou. V pojednání o tomto chráněném území v brožuře AOPK se můžeme dočíst: "Na hlubších půdách doplňuje přirozenou skladbu dřevin jedle bělokorá." Přírodě blízký les na Dvorčáku opouštím už za tmy. Tajemnou atmosféru nočního lesa navozuje permanentní troubení daňků. Někde z hloubi lesa se ozývá temným houkáním kalous ušatý. Občas je slyšet i puštíka. Roklí na hranici rezervace Bukoveček sestupuji za svitu luny k nivě řeky Bečvy, kde se na loukách a polích povalují cáry bělostné mlhy. A to už se blížím k nádraží.Můj právě zakončený výlet na Maleník byl pro mne velmi milým překvapením.

Vlkodlak ze Smrku