Pokud původní definici "Divočiny" zjednodušíme, tak můžeme napsat, že "Divočinou" je člověkem nedotčené přírodní území mající minimální rozlohu 5000 akrů. Z toho vyplývá jasný fakt, že žádnou lokalitu nacházející se v České republice nelze označit za "Divočinu". U nás máme jen nepatrné střípky přírodních lokalit připomínajících divočinu. Jsou to třeba ledovcové kary, suťoviska, pralesovité lesní rezervace, reliktní bory rostoucí na temenech skal v Labských pískovcích, rašeliniště apod.

K tomu, aby území nedotčené přírody zůstalo i nadále divočinou a tamní přírodní ekosystémy se vlivem okolních člověkem pozměněných pozemků nezhroutily, musí mít dostatečnou rozlohu (dle amerického práva minimálně 5000 akrů).

Někteří lidé ve střední Evropě si však vysvětluji "Divočinu" po svém. Jako důkaz si tu nyní dovolím přepsat pár vět ze článku pana profesora Mrkvy "Zamyšlení nad článkem o Žofínském pralese" (Živa 5/2006), kde uvádí tyto citáty:

• "Pod pojem divočiny můžeme zahrnout třeba i trhlinu ve zdi nebo vrchol hlušiny, které rostliny i zvířata postupně dobývají" (Weinzierl 2005)

Toto tvrzení je v přímém rozporu s definicí "Divočiny". Antropomorfní útvary nemohou být nikdy prohlášeny za divočinu.

• "Divočinu můžeme začít obnovovat v lese stejně jako v centru města prostě tím, že vybrané plochy ponecháme svému osudu bez lidských zásahů" (Bláha 2005)

Toto prohlášení je velmi nebezpečné. Mohu uvést příklad: státu se nebude chtít investovat peníze do sanací ekologických zátěží, a tak jednoduše podle slov pana Bláhy prohlásí za divočinu třeba jedovaté laguny podniku Ostramo v Ostravě a ponechá je tak, jak jsou, bez zásahu.

Rovněž tak je problematické vyhlásit bezzásahový režim v kulturní smrčině. Návrat přírodního lesa do velmi labilní umělé smrkové monokultury, kterou ponecháme bez zásahu, může být během na velmi dlouhou trať a s nejistým výsledkem. Není lepší, když té kulturní smrčině pomůžeme například tím, že do ní budeme vnášet a vytvářet podmínky pro dřeviny, které by tam dle mapy potenciální přirozené vegetace ČR skutečně rostly, abychom ten proces návratu k přírodnímu lesu urychlili?

Kamarád ze slovenské ochranářské organizace se mi během jedné monitorovací akce svěřil, že je pro něj divočinou slovenská prírodná rezervácia Velký Polom (Slezské Beskydy), kde se ponechává umělá smrčina více méně svému osudu. Jenže smrková plantáž na Velkém Polomu v Beskydech, ani například v porostu "Na Ztraceném" na Šumavě nemůže být označena za divočinu, neboť nemá s původním přírodním lesem pranic společného.

Další reprezentant jednoho nejmenovaného sdružení, říká, že pro něj je divočinou i takové stéblo trávy s beruškou na louce. Ovšem poněkud zapomněl, že ta louka, na které obdivuje to stéblo s beruškou, byla lidmi vyrvána z pralesa a uměle pastvou či kosením udržována. Tudíž se v žádném případě nejedná o divočinu.

Pavel Reich, předseda o.s. FOREST

Znovu si připomeneme definici pojmu "Divočina".

Podle zákona The Wilderness Act: "Divočinou" je člověkem nedotčené přírodní území mající minimální rozlohu 5000 akrů; nebo zaujímá takovou plochu, která zaručuje zachování přírodního charakteru a přírodních podmínek daného území.

Je věcí diskuze, jaká by měla být minimální velikost území "Divočiny", jež ještě zaručuje zachování přírodního charakteru dané lokality. U různých typů ekosystémů se tato minimální plocha liší. Výrazný vliv na trvalou udržitelnost přírodního charakteru lokality má i stupeň narušení přírodních podmínek na pozemcích sousedících s daným územím.

Územím "Divočiny" však mohou být vyhlášeny pouze takové lokality, které se v co největší možné míře přibližují člověkem zcela neovlivněným přírodním ekosystémům. Tedy v žádném případě nemůžeme označit za "Divočinu" území silně pozměněná činností člověka a jež i po zastavení hospodářské činnosti stále nesou evidentní znaky lidských zásahů. Mezi tato území počítáme kulturní lesy (např. smrkové monokultury - i sežrané kůrovcem), skládky, odkaliště (byť zarůstající náletem), chátrající domy apod.

V rámci programu "Wildlife Monitoring Program" provádíme mapování všech přírodních a přírodě blízkých enkláv na území Moravy (Beskydy, Jeseníky, Soutok atd.) a přilehlých oblastí Rakouska, Slovenska a Polska. Tyto přírodní cenné lokality nazýváme "Střípky divočiny". Naše monitorovací činnost není samoúčelná. Veškerá z terénu získaná data jsou předávána kompetentním orgánům spolu s návrhy managementu o daná přírodní území. Naším cílem je zachránit poslední "Hot Spots of Biodiversity".