Píše se sobota 18. září roku 2010. Hodinky mi právě ukazují půl páté odpoledne. Vlak EC Avala překračuje maďarsko - srbské hranice. Za oknem vagónu se mihne pohraniční budka s pruhy ve státních barvách bývalé Jugoslávie. Když projedeme kolem budovy pohraniční stráže na které plápolá vlajka Srbské republiky, říkám si v duchu: jsem zpátky doma - u Slovanů.

Za několik minut přijíždíme na nádraží v Subotici. Tedy ne až tak úplně. Vlak zastavuje v uzavřené sekci nádraží, kde probíhá standardní celní a pasová prohlídka, tak jak ji známe z dob, kdy ještě Česká republika nebyla součástí Evropské unie. Teprve za 20 až 30 minut, po ukončení pasové a celní kontroly, se vlak pomalým krokem přesune na perón u nádražní budovy. Až teď je povolen nástup a výstup z vlaku. Avala sice pokračuje dále až do Bělehradu, ale raději přestoupím na rychlík Panonija, který mě odveze do Mojkovace, už nyní, v Subotici.

Mám tedy do odjezdu rychlíku Panonija smer Beograd, Bar nějakou tu hodinku čas a tak se vydávám do pěkného a zeleného centra města, jež se nachází k mé velké potěše kousek od nádraží. Po procházce městem a večeři ve formě pizzy se vracím zpět na železniční stanici. Vzhledem k nemilým zkušenostem z minulého roku, kdy jsem prakticky celou noc až do Mojkovace proseděl či prostál na chodbičce přeplněného vlaku, si ještě v pokladně kupuji rezervaciju na sedadlo a pak už nasedám do vozu (voz značí srbsky vlak). Jsem příjemně překvapen útulným interiérem mého kupé. Modré záclonky na oknech a ve stejném odstínu modré je i celkem luxusně vypadající tkanina pohodlných polohovacích sedaček. Dokonce funguje i klimatizace. Srbské železnice se překonaly. Po těch hrůzách z července 2009 je to fakt milé zjištění. Vlak se dává do pohybu. Novi Sad, Beograd, Valjevo, Užice... Projíždíme desítkami tunelů, přejíždíme mnoho mostů přes divoká krásná údolí nespoutaných řek. Srbsko je krásná země. Do Mojkovace přijíždíme, jak jsem očekával, s 2,5 hodinovým zpožděním.

Hodinky mi ukazují čtvrt na devět ráno. Vystupuji z vlaku sám a na nádraží se jak supi na mě vrhnou všichni taxikáři. Za mohutnými postavami ziskuchtivých řidičů taxiků spatřím další auto taxi. A v něm no kdo jiný, Vukovič Peter! Ten, co mě vezl minulý rok z Mojkovace do pralesa Biogradska Gora. Okamžitě se poznáváme. Nasedám do jeho auta a Peter (čti pjótr) mě odváží zcela zdarma na autobusové nádraží v centru Mojkovace.

Tam mě však odchytne opět jeden z taxikářů. Tvrdí mi, že z Mostu na Tari žádný autobus do Žabljaku nejede a předhazuje mi cenové nabídky své taxi služby. Skutečně není žádný vydřiduch. Nabízí mi za 25 Euro odvoz 70 kilometrů do Žabljaku, tož to se hodí. Nasedám tedy do jeho auta. Cestou mi ještě jako pozornost podniku kupuje jednoho "Jelena" - místní to značka piva. Normálně žádný alkohol nepiju a pivo v oblibě nemám, ale přece neodmítnu. A tak vychlastám půlitřík piva a na zastávce Most na Tari mi alkohol stoupne do hlavy. Motám se po mostu jak podnapilý. Koukám se dolů, kde v hloubce 175 metrů pode mnou teče řeka Tara. "Odtud se skáče bungee jumping", ukazuje mi taxikář rampu nad propastí. Je to nádhera. Slavný to kaňon Tary, který je vysněnou Mekkou všech vodáků, mám teď přímo před očima.Poté, co jsem se pokochal pohledy na divokou přírodu kaňonu řeky Tary, usedám zpět do auta a pokračujeme směr Žabljak.

"Dovezu tě do prima kempu. Vše tam čisto i lacino." povídá mi můj osobní řidič. "O.K." odpovídám. Nechám si poradit. A to už se blížíme k cíli naší cesty. Před námi se otevírá úžasné panorama skalních štítů Durmitoru. Zastavujeme v kampu Kod Boće, kde mě vítá velmi příjemná usměvavá paní a bez ptaní mě dovede k chatičce. 5 Euro za noc, no tož to se hodí. Minulý rok, když jsem spal na tábořišti umístěném u jezera v panenském pralese Biogradska Gora, jsem platil za spaní ve svém vlastním stanu 4 Eura. Ubytovávám se tedy v chatce. Vzhledem k nevyzpytatelnému bouřlivému počasí, které na Durmitoru často panuje, raději budu v chatce než ve stanu. Toto rozhodnutí se během mého pobytu ukázalo jako velmi prozíravé. Některé dny mi hory ukázaly svou divokou tvář. Vítr dosahoval síly vychřice a z temné oblohy dopadaly na zem proudy deště.

Odpoledne zamířím k Černému jezeru. Je krásné. Obklopené temným lesem. Na hladině jezera se zrcadlí majestátní skalnaté vrcholy durmitorských hor. Vydávám se podél Mlýnského potoka  (Mlinski potok) směrem k Zminjemu jezeru (Zminje jezero) a objevuji Les gigantů. Tak jsem ten les v údolí Mlýnského potoka nazval.

V pondělí je mlhavo a dopoledne dokonce drobně mrholí. A tak místo na vrcholky hor opět zamířím do Lesa gigantů pokochat se nádhernými lesními velikány. Večer mi do mobilu klikne každodenní předpověď počasí. V úterý má být krásně. No zatím teď, v pondělí večer, tomu nic nenasvědčuje. Je mlhavo a nevlídno. Nechám se překvapit.

V úterý ráno mě denní světlo probouzí již o půl sedmé. Rozhrnu záclonku na okýnku a spatřím úplně modrou oblohu. Nad kempíkem se tyčí ostře řezané horské vrcholy koupající se v lázni paprsků právě vycházejícího sluníčka. Paráda. Předpověď počasí nelhala. Opravdu to vyšlo. Neváhám ani minutu. Vyhoupnu se z postýlky a rychle si udělám snídani. Musím vyrazit brzo. Čeká mě nejdelší a nejtěžší tůra - výstup na nejvyšší vrchol Durmitoru - na Bobotov Kuk 2523 m n.n. O půl osmé ráno vyrážím z kempu.

Mlha nad Černým jezerem, NP Durmitor, 21. září 2010, úterý 8 hodin ráno. Z údolí Lokvica (v pravé části snímku) právě sestupuje vlk do lesa zahaleného mlhou...

Všude je klid. Jen pár desítek metrů od kempu u jedné z chalup potkávám pejska. Skáče mi samou radostí až na hruď. Jak ho pohladím, už se ho nezbavím. Jde se mnou. Je to fenečka. Víte, abyste věděli, v Durmitoru žijí nesmírně přátelští a přítulní pejskové a kočičky. Pro trochu pohlazení by šli světa kraj. Nad Černým jezerem se válí chuchvalce husté mlhy. Oproti neděli, kdy bylo u jezera plno turistů, tu nyní vládne absolutní ticho. Zatím teď po ránu nikde ani živáčka. Pokračuji spolu s pejskem po chodníčku kolem Mlýnského potoka, který mě dovede k rozcestí turistických cest. Zde mi tabule ukazuje směr i čas výstupu - Bobotov Kuk 5,5 hodiny. Zastavuji se a fenečce se snažím svýma očima a gesty sdělit moji prosbu, aby se vrátila: Snad se mnou pejsku nechceš jí až na Bobotov Kuk. Tam nahoře by jsi po skalách nemoh a já pro tebe nemám ani vodu, ani nic na stravu. Já mám s sebou jen čokoládu a tu pejskové jako jsi ty nemohou. Pejsek si však nic nenechá rozmluvit a pokračuje se mnou nahoru starým jedlosmrkovým lesem. Stoupáme spolu bok po boku horskou pěšinou strmě do kopce.

Najednou se pejsek zastavuje. Je celý nervozní a splašeně, jako smyslů zbavený, utíká zpátky po cestě dolů. "Co to s ním je?" říkám si. Že by zahlédl nějakou srnečku a hodlá ji pronásledovat? No nic. Chvíli stojím a přemýšlím. Pejsek mě opustil a tak budu pokračovat sám. A vtom spatřím jak shora po souběžné pěšině se stezkou, kde právě stojím, klusá šelma. Vypadá to na nějakého ovčáka s výraznou obličejovou maskou. A pak si to uvědomím.

Proti mně jde vlk. Je více méně hnědý. Záď a ocas má plavý. Vlk kolem mě prokluše jako bych tu ani nebyl. Hlavu má skloněnou k zemi. Jeho pohyb je vznešený, typicky vlčí. Jako by nad terénem s lehkostí plaval, jako by se země ani packami nedotýkal. Kluše v jasné přímce za svým cílem.To je bio pravi vuk. O mě nezavadí byť jen koutkem oka. Jsem pro něho jen jeden z těch stromů, co tu rostou okolo stezky. Jak se vlk nahoře na stezce objevil, tak dole zase zmizel. Proklusal kolem mě ve vzdálenosti pěti metrů.

Zůstal jsem na pěšině sám a snažím se v hlavě uspořádat si svoje myšlenky. Pořád si plně neuvědomuji s kým jsme měl tu čest se setkat. Vuk, vuk, vuk, honí se mi hlavou. Již jsem pochopil chování pejska. Musel před vlkem utéci a skrýt se někde. Vlci zcela běžně zabíjejí psy. Kolik už článků jsem na toto téma četl. Pokračuji ve výstupu horským lesem sám. A z čista jasna po zhruba patnácti minutách mi z lesa hopsá můj věrný kamarád pejsek. Je živ a zdráv. Poté, co někde ve skrytu počkal, až vlk přejde, se vydal po mých stopách nahoru. Jdeme opět spolu. Vystupujeme nad hranici lesa.

Nejvyšší vrchol pohoří Durmitor - Bobotov Kuk, 2523 m

Pěšina se nám hezky klikatí mezi trsy kosodřeviny. A to už se před námi otevírá ledovcová dolina s katunem Lokvice. Pejsek, jakmile zahlédl u salaše dvě děvčata, zapomněl na mě a utíkal za nimi. Třeba budou mít něco k snědku. Já jsem byl rád, že si našel kamarádky. Tam nahoru na horské štíty by se mnou nemohl. Stoupal jsem tedy už sám do vysokohorského sedla. A ze sedla najednou zaslechnu vytí svého pejska odněkud z ledovcového kotle. Jeho hlas se mísí s kejháním orla skalního. Děvčata pejska asi opustily a on je teď chudák někde dole zcela sám, vydaný napospas vlkům a dalším dravcům. Snažím se mu výt na pozdrav, aby věděl, že tu není osamocen a že se stále ke mně může připojit. Chvíli čekám, jestli přece jen za mnou nepřiběhne. Když se nic neděje, chtě nechtě, musím pokračovat v cestě na Bobotov Kuk.

Sluníčko z blankytně modré oblohy příjemně hřeje. Na prosluněných horských nivách poletují jasoni červenoocí a nad hlavou mi štěbetají kavčata žlutozobá. Cestou potkávám jen mladý německý pár a dva až tři černohorce. Vzpomínám, jak by za takového nádherného počasí bylo v Tatrách na Slovensku narváno. A tady panuje krásný, ničím nerušený klid. Jen pár skutečných horalů, co v srdci si nesou lásku k přírodě. Z Bobotova Kuku je nádherný výhled - Komovi, Prokletije, Maglič, Lovčen... to jsou synonyma divokých hor, panenských pralesů a vlků, tyto končiny obývajících. Na zpáteční cestě se ještě stavuji v Ledové jeskyni, kde obdivuji krásu ledových skulptur. To už se blíží večer. Mířím ke katunu Lokvice, zda-li tam neuvidím toho pejska, že bych ho vzal zpátky domů do kempu. No není tady. Snad se ho někdo ujal.

Večer nad rozloženou mapou uvažuji nad vlkem, co jsem ho potkal. V noci z pondělí na úterý asi využil mlhavého počasí a vydal se ke katunu Lokvice zjistit, zda-li se tam ještě nepasou ovečky, že by si dal jednu k večeři. Bohužel ovečky jsou již teď na podzim dole, v údolích. Salaš i ohrada Lokvice je pastevci již opuštěná. Ráno se tedy vlk vydal dolů a na stezce jsme se potkali. Určitě vlk nesešel až úplně dolů, k Mlýnskému potoku, nýbrž, myslím si, že pak odbočil ze značené stezky na pěšinu, jež směřuje do poměrně odlehlých míst, která jsou na mapách NP Durmitor označená jako Vučja Bara (Vlčí Bára).

Další den se vydávám na Istočni vrh 2445 m n.m. a Šljeme 2455 mn.m. Po hodinách vyčerpávajícího výstupu strmým travnatým svahem kolem bezedné propasti skalního žlebu, kde se pasou kamzíci, usedám na vrcholu. Pozoruji zedníčky skalní, kterak mistrně šplhají po kolmých vápencových stěnách, a usrkuji pomerančovou limonádu made in Bosna i Hercegovina. Když se koukám dolů na durmitorský ledovec Debeli namet, ozve se odněkud z hlubin ledovcového údolí pode mnou hlas mého pejska. Je asi někde u katunu Lokvice. To znamená, že noc trávil v horském kotli.

Za dva dny, když si to vykračuji na majestátní Crvenu Gredu kolem kempu Ivan Do, spatřím tam ke svému krásnému překvapení mého pejska. Je tu spolu s celou psí smečkou. Okamžitě mě poznává a skáče mi div ne až na ramena. Mám taky obrovskou radost, že se v pořádku vrátil z hor. Určitě se připojil k někomu, kdo scházel z hor dolů do Žabljaku. Naštěstí tentokrát se mnou pejsek nejde a zůstává spolu s lidmi a dalšími psi v tábořišti. Turisté pak berou celou psí smečku na procházku.

Poslední den svého pobytu potkávám svého pejska přesně u té samé chalupy, kde jsme se tehdy v úterý 21. 9. ráno při výstupu na Bobotov Kuk prvně setkali.

Při konzultacích na Správě Národního parku Durmitor v Žabljaku mi sympatická Vanja Krgović potvrdila, že Durmitor je vlčím královstvím. Povykládala mi, že v zimě často pozoruje stříbrošedé vlky přímo u dolní stanice lanovky na Savin Kuk nedaleko od míst, jež v mapách najdeme pod jménem Vučja jama. Medvědi se v národním parku Durmitor vyskytují rovněž, ale pouze v zalesněných částech kaňonu řeky Tary a Sušice, a rysové, ti tu bohužel prý již deset let nežijí. Rys se hojně vyskytuje v Prokletých horách a medvědi nalezli své pravé El Dorado v prašume Biogradska Gora. Hned po příjezdu z Durmitoru zpět do České republiky jsem se snažil v knihách a především na internetu najít fotografie vlka, který by se nejvíce podobal tomu, kterého jsem potkal na cestě v lese nad Černým jezerem. Při determinaci vízoru vlka mi byly velmi nápomocné snímky vlků ze Zoologické zahrady Beograd.

Medvědy ty už jsem viděl dvakrát. Byla to moc krásná pozorování. Před dvěma lety jsem se na Muránskej planine na Slovensku procházel po cestě spolu s rysem a teď, při mé teprve druhé návštěvě Jižních hor, kolem mě prokluše divoký vlk z Durmitoru. Od této chvíle, když se mě návštěvníci našeho Vlčího stánku v ZOO Olomouc budou na to ptát, již jim mohu odpovědět, že jsem v přírodě viděl všechny tři druhy našich velkých šelem - medvěda, rysa i vlka. A tento fakt mě hezky hřeje u srdce.

Vuk - Canis lupus

Staništa: Vukovi mogu živjeti u svakom staništu u kojem nalaze povoljan zaklon i dovoljne količine plijena. U našim krajevima povoljne zaklone nalaze u šumana i šikarama planinskih predjela kao i na gustim, grmljem obraslim predjelima krasa.

Izgled: Gradom tijela vuk je prilagoden trčanju, naročito dugotrajnom kasu. Ima snažno, mišićavo i vitko tijelo, mišićav vrat, izduženu i malenu glavu sa snažnim čeljustima i jake, visoke noge sa malim šapama. Na zadnjim nogama imaju po četiri potpuno razvijena prsta, a na prednjim pet. Snažne kandže ne mogu uvući u šape, pa su one tupe. Rep im nije dugačak, i često je obrastao čupavom dlakom. Vukove prepoznajemo po karakterističnoj tamnoj prugi na prednjoj strani podlaktice prednje noge. Boja krzna im varira u zavisnosti od učešća crnih, sivih i smedih pokrovnich dlaka. Izgled i veličina je kod oba pola identičan.

Dimenzije: Visina 70 - 80 cm; Dužina 170 - 180 cm (rep 40 cm); Težina 40 - 60 kg.

Način života: Žive u čoporu, u kojem je osnova dominantni par, koji ih vodi. Teritorijalna je vrstva, koja se striktno drži utvrdenih granica teritorije čopora. Uglavnom su aktivni u sumrak i noću, ponekad i danju tokom zime i za vrijeme parenja. U potrazi za plijenom prelaze velike udaljenosti. Samo dominantnom paru (mužjaku i ženki) je dozvoljeno razmnožavanje. O mladima se staraju svi pripadnici čopora.

Ishrana: Mesojedi, koji svoju hranu nalaze u prirodi u vidu lešina uginule stoke i divljači ili živih primjeraka divljači (naročito srna i divljih svinja), domaće stoke i pasa.