Hledáme dobrovolníky !

(podrobnosti zde)

Gottesthal

 

Gottesthal

 

Bin oft schon gewandert
Vom Berge hinab,
Die ebenen Gaue
Straßauf und straßab.
Doch nie hat 's mich g'litten
Recht lange dort drin;
Mir kommen die Berge
Halt nie aus dem Sinn.

Sah blühende Gärten,
Fruchtstrotzende Au'n -
Ein Segen dem Lande
Gar lieblich anz'schaun!
Doch mir ist viel wohler
Auf bergiger Flur,
Die Vogelbeer zeitigt
Und Späthafer nur.

Auch sah ich der Glücke
Gar vielerlei dort,
Und fand kaum fürs zehnte
Das richtige Wort.
Doch mich zog es immer
Zum Bergwald zurück.
Dort ist meine Heimat,
Dort wächst auch mein Glück.

Boží údolí

 

Z hor já do nížin sešel
už před řádkou let,
křížem krážem zbrousil
spleť cest, co má svět.
A pak mi chuť došla,
tak, znenadání...
To sen o mých horách
jsem v sobě chránil.

Co já viděl sadů
a úrodných niv -
ne, já nevěděl ani,
kam pohledět dřív!
Někde ve mně však trval
strání chudobný řád,
jeřabiny u cest
já viděl nad ovsy zrát.

Vím, že jinde štěstí
rozkvítá snáz
a pár slov že stačí,
co obloudí vás.
Mně chce se však domů,
zpět do lesů k nám.
Tam štěstí mně čeká,
kde svůj domov mám.

 

 

Waldeinwärts

 

Ich pfeif ein Liedel in die Welt
Und auf die Welt das ander.
Ich frage nicht nach dem und der,
Wenn ich waldeinwärts wander'.

Grüsst einer mich, dem danke ich
Und lache, wenn wer schändet.
Ich bin der reichste Mann im Wald;
Ist keiner, der mich pfändet.

Und irrt einmal ein Stein im Weg,
So gehe ich zur Seite...
Ich pfeif ein Liedel in die Welt
Und auf die Welt das zweite.

Do lesů...

 

Pískám si pro svět písničku
tu o něm si jen šeptám.
Když do lesů se vracím zas,
srdce se světa neptá.

Dík jen mám, když kdo pozdraví
a úsměv, když snad haní.
Tam v našich lesích jsem svůj pán,
neznám víc přání ani.

A když je skála na cestě,
půjdu dál třeba struhou.
Pískám si pro svět písničku
a o něm zas tu druhou.

 

ANTON SCHOTT

Narodil se 8. února 1866 vysoko nahoře na severním úbočí Ostrého v dnes dávno zaniklé osadě Zadní Chalupy (Hinterhäuser). Někdejší pole tam už zarostly keře a stromy. Rodný dům jednoho z klasiků šumavské německé literatury, to bylo malé roubené přízemní stavení, kryté šindelem. Teprve roku 1878 byla v osadě zřízena jednotřídka a v ní získal Anton Schott od vlastního otce i první školní vědomosti. Otec byl pouhým tkalcem, těšil se však obecné úctě svého okolí a dokázal vypravit syna na studia do Plzně, pro nedostatek prostředků nakonec přerušená. Vlastním studiem se ale nadaný mladík nakonec přece dopracoval až k maturitní zkoušce na německém učitelském ústavu v Praze. Tehdy i otiskl své první povídky. Když pak roku 1902 získal za román Gottesthal (Boží údolí) významné ocenění, nechal učitelování (jmenujme z míst, kde působil, alespoň Pohoří na Šumavě), koupil v rodné osadě stará kasárna finanční stráže s několika polnostmi poblíž a stal se rolníkem. Věnoval se přitom i botanickým studiím a zasazoval se navíc o veřejné záležitosti natolik, že byl ve svém rodišti posléze zvolen starostou. Když děti odrostly, prodal však Schott svou usedlost v Zadních Chalupách a začal novou životní kapitolu v Rakousku, kde dožil i poslední roky požehnaného života. Zemřel v 79 letech 4. dubna 1945 na svém statku Hueb u Mettmachu v hornorakouském okrese Ried. Po jeho smrti vydalo Steinbrenerovo nakladatelství, vypuzené z šumavského Vimperka do rakouského Schärdingu na řece Inn, výbor z jeho rozsáhlé tvorby pod názvem Einer der Stillen im Lande (Jeden z tichých v zemi). Anton Schott je prastrýcem německého prozaika se šumavskými náměty Josefa Holuba, rodáka z Nýrska a autora románu Der rote Nepomuk (1993).

 

Výše uvedené texty jsou převzaty z tohoto zdroje a podléhají licenci "Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko".

 


V následujícím rozhovoru vystupuje puštík bělavý "Uralka" z pralesa Mionší a předseda našeho sdružení, Pavel:

 

Puštík bělavý (Strix uralensis)

 

 

Uralka - Puštík bělavý (Strix uralensis)

 

 

Právě jsi Uralko slyšela básně šumavského básníka Antona Schotta. Jsou krásné viď?
Číší z nich láska autora k rodným horám a lesům.
Puštíčku Uralko, chtěl bych se ti s něčím svěřit. Já jsem to Boží údolí, o kterém pojednává první báseň, před několika dny objevil.
Kde tedy Pavle leží ten Gottesthal?
V Pohoří na Šumavě.
   Tam Anton Schott vyučoval v místní škole, že?
Přesně tak, Uralko.
Můžeš mi Pavlíku prosím prozradit, kam se musíme přesně vypravit, abychom docestovali do Pohoří na Šumavě?
Pohoří na Šumavě je zaniklá obec v Novohradských horách a Novohradské hory, to je pohoří na Šumavě.
Trochu jsi mě zamotal hlavu Pavle.
Snad možná trošičku.
Zamiloval jsem si to místo. Nežijí tu lidé, zde sídlí sám Pán Bůh.
To jsem nevěděla Pavle, že dokážeš být takovým děsným romantikem.
To údolí je romantické. Ostatně jako celé Novohradské hory. Zapomenuté pohoří plné lesů a prázdných údolních luk. Je nezasažené jakoukoliv hospodářskou činností člověka, ani tou hnusnou masovou turistikou.
Ale lesnictví tam rozvinuté je, ne?
Ano. Již v minulosti, v 19. století, byla většina přírodních lesů Novohradských hor vykácena a na jejich místě pak byly vysázeny smrkové monokultury. Ale protože Novohradské hory leží stranou zájmu duhové demagogie i médií, jsou zdejší lesy stále zelené a nyní je novohradští lesníci postupně převádí z kulturních smrčin na přírodě bližší lesy přesně tak, jak to chtěli provádět na Šumavě zakladatelé národního parku.
Ne však všude jsou v Novohradských horách smrkové monokultury. Můžeme tu nalézt i zbytky přírodních lesů, které dříve pokrývaly celé Novohradské hory. Dokonce tu najdeme nejstarší lesní rezervace v Evropě, či snad dokonce na celém světě.
Myslíš Žofínský prales, že?
Nejen ten. Ale máš pravdu. Žofínský prales je nejvýznamnější a největší přírodní rezervací Novohradských hor.
Předpokládám, že ses tam byl podívat.
Myslí ti to Uralko.
Znám tě moc dobře. Líbil se ti ten Žofínský prales?
Jasně že jo.
Ale můj domov, prales Mionší, je pěknější, ne?
Ne, není. Mionší, to je šílená nuda. Žofín je jiná klasa. Je dynamický a velmi různorodý.
To snad nemyslíš vážně! Tak hanět můj domovský prales.
Já ti to Uralko hned vysvětlím. Mionší je jedlobučinou, kde jedle vymírají bez náhrady. Tvůj domov se postupně mění na čistou bučinu. Z hlediska směřování dalšího vývoje pralesa je pro mě Mionší nudou.
Máš pravdu. Ale máme tu i nějaké javořiny.
Kleny v Mionší jsou krásné, stejně jako ty dosud přežívající mohutné jedle. Tolik velkých jedlí na Žofíně určitě není. Přesto je pro mě Žofínský prales mnohem zajímavější jak Mionší. Jedlí je tu sice méně, ale statných smrků najdeme na Žofíně nepočítaně. Žofín má svým složením dřevin blíže k Boubínu. A prales Boubín má velmi výrazný podíl smrku. Nyní však u obou těchto rezervací, myslím Boubín i Žofín,  nastává posun k bučinám. V podrostu, oproti hornímu patru lesa, buk výrazně dominuje. Dále se v Žofínském i Boubínském pralese můžeme setkat s jedlí a javorem klenem.
Stromy v Žofínském pralese stejně tak jako na Boubíně rostou ve velmi čistém klimatu. V Boubínském pralese, a snad ještě více na Žofíně můžeme na stromech vidět zelené závoje provazovek. Tento lišejník z rodu Usnea je indikátorem čistého ovzduší. Naproti tomu NPR Mionší se nachází pouhých pár desítek kilometrů od průmyslové oblasti Ostravsko-karvinské pánve, kde se lidé dusí jedovatým smogem. Tento znečištěný vzduch zanáší severní vítr do Moravskoslezských Beskyd, následkem čehož mnoho zdejších horských lesů odumřelo. Je velmi pravděpodobné, že smog z Ostravska je i příčinou hynutí jedlí v Mionší. Citlivé druhy lišejníků, které najdeme v Jižních Čechách, na Moravě již dávno vyhynuly.
Rád bych se tu zmínil o tom, že právě v tyto inverzní podzimní dny, kdy nížiny sužuje jedovatá mlha, jsou Novohradské hory zalité sluncem.
A ještě něco má Žofínský prales společného s Boubínem.
Copak to je?
Obě pralesní rezervace jsou oplocené.
To se ti líbí?
Ne. Před dvaceti lety byla oplocena národní přírodní rezervace Ranšpurk. To je starý lužní les pralesovitého charakteru nacházející se v oboře Soutok. Vlivem tlaku spárkaté zvěře v pralese Ranšpurk zcela chyběly plochy obnovy. Každý semenáček byl spasen. Ranšpurk byl de facto stále pastevním lesem stejně tak, jako tomu bylo ve středověku. Mimochodem nádherné pastevní lesy můžeme najít v The New Forest v Anglii.
Po oplocení Ranšpurku nastal opačný extrém. Lužní les je velmi dynamické společenstvo. Vyloučením veškeré zvěře z rezervace se tu nastartovala úžasná přirozená obnova lesa. Dnes je Ranšpurk téměř totálně zarostlý neprůchodnou houštinou babyk, jasanů a habrů. To není přirozené.
V Boubínském pralese, stejně tak jako na Žofíně, dochází po oplocení rezervací ke spontánní přirozené obnově buku. Velká část Žofínského pralesa je zcela zabukovaná.
To Pavle myslíš jako něčím zarezervovaná?
Ne. Já myslím zabukovaná od slova buk, tedy od druhu dřeviny, nikoliv od anglického výrazu "book" - něco si objednat, zarezervovat. Zabukovaný les je porost, kde přes husté mladé bukoví se nedá ani projít.
Aha, už tomu rozumím.
Je to děsná otrava prodírat se tím bukovým mlázím v Žofínském pralese. Ještě že téměř vždy monitoruji stav lesních rezervací po opadu listí. Jinak bych byl v tom pralese totálně ztracen a neudělal bych snad žádnou fotečku. Myslím, že i vědci, co mají v pralese vytyčené mapovací transekty, sem raději zavítají mimo vegetační období, kdy je les jakž takž průhledný.
Jestli tomu dobře rozumím, tak situace na Boubíně i v Žofínském pralese je obdobná jako v Mionší, že?
Ano. Všechny tři pralesní rezervace budou mít v budoucnu silný podíl buku. Ovšem rozdíly tu jsou.
Zatímco Mionší se skutečně změní v čistou bučinu, pouze v některých částech s javory kleny; tak na Boubíně, stejně tak jako v Žofínském pralese, jehličnany zůstanou zachovány. I když v podstatně menší míře než jako je tomu dnes. V Žofínském i Boubínském pralese totiž najdeme podmáčená místa, kde buk nemá šanci. V těchto inverzních chladných kotlinkách kraluje smrk. Obnovuje se tu téměř výhradně na padlých kmenech a vytváří pak kolonády. A jedle má rovněž velmi ráda stinná místa. Její semenáčky i odrostlé mladé stromečky najdeme pod ochranou smrků, nikdy ne pod buky. Tedy s výjimkou pralesa Biogradska Gora v Černé hoře, kde jedličky rostly pod mohutnými buky jako houby po dešti.
Já jsem Pavlíku slyšela, že se jednotlivé druhy dřevin zmlazují pod ochranou lesa složeného z jiných druhů stromů. Tedy že se daný druh stromu nemůže přirozeně obnovit pod vlastním mateřským porostem.
Ano. Většinou tomu tak opravdu je. V přírodních lesích se tak střídají jednotlivé fáze dle dominantní dřeviny v porostu - jedlová, buková. V lužních lesích jasanová nahrazuje dubovou a podobně.
Ale vraťme se ještě k tomu oplocení. Jak jsem ti již Uralko říkal. Existují dva extrémy. Jeden nastane, když zvěř je natolik přemnožená, že brání přirozené obnově lesa, ale druhý extrém - úplné vyloučení vlivu spárkaté na dynamiku lesní rezervace rovněž není správný. Navštívil jsem dost pralesovitých rezervací na Slovensku, v Polsku i Černé hoře, kde predátoři udržují optimální stavy zvěře, a musím říci, že nikde jsem se neprodíral takovými houštinami nové generace lesa jako v oplocených rezervacích Ranšpurk, Žofínský prales či Boubín. Mezi zvěří a přirozenou obnovou dřevin tam panuje rovnováha.
Prales Mionší není oplocený. A občas tu zavítají i velké šelmy jako je rys, vlk a medvěd. Zde snad funguje kompletní ekosystém. Tedy kromě těch provazovek.
Na Boubíně i v Žofínském pralese se potuluje rys. Pro něho není plot žádným problémem. Navíc oplocení Žofínského pralesa zřejmě není dokonalé. Běžně jsem totiž v pralese nacházel stopy a trus divokých prasat a jelení zvěře. Dokonce jsem tam vyplašil i srnce.
Na návštěvu Žofínského pralesa jsem si vyhradil celý jeden den ze svého pobytu v Novohradských horách. Ale jak jsem zjistil, ani 7 hodin není dostatečný čas na poznání celého území rezervace. V Mionší, které má rozlohu 170 hektarů. by to bohatě stačilo, v sto hektarovém Žofínském pralese  však nikoliv. Terén je tu značně složitý. Jsou zde i rozsáhlé polomové plochy, smrčiny sežrané kůrovcem, těžko proniknutelné mlaziny a popadané stromy.
Do jaké míry ohrožuje lýkožrout smrky Žofínského pralesa?
Velká část těch polokulturních smrčin přičleněných k pralesu padla za obět polomům a kůrovci. Ovšem prognóza odumření elitních smrků v jádru pralesa se alespoň zatím nenaplnila. V Žofínském pralese má smrk stále významný podíl. Můžeme zde najít mnoho nádherných smrkových velikánů úctyhodných rozměrů. V jádru pralesa jen semo tamo uvidíme nějaký ten kůrovcem sežraný výběrový smrk. Není to však nic, co by mě nějak zneklidňovalo. Uvidíme v budoucnu. Lze předpokládat, že polomové plochy v pralese obsadí buk. Smrk se udrží pouze na vlhkých údolních stanovištích. Po odumření smrkových obrů věkem bude na sušších hřebíncích v pralese kralovat buk. Jedlí určitě taky ubude. Myslím ale, že na rozdíl od Mionší nezmizí jedle ze Žofínského pralesa zcela. Měla by se udržet po boku smrku v inverzních vlhkých kotlinkách.
Našel jsi Pavle tu zlomenou jedli, co kralovala po dlouhá staletí Žofínskému pralesu?
Objevil jsem v pralese zlom velké jedle, ale myslím, že to nebude ta královna. Jinak v Žofínském pralese můžeme natrefit na krásné jedle.
Stejně jako v Mionší.
Během svého pobytu v Novohradkách jsem Uralko navštívil i neméně slavnou pralesní rezervaci jako Žofín.
Hojnou vodu?
Přesně tak. Je to takový malý prales o rozloze 9 hektarů. Na rozdíl od Žofínského pralesa není oplocen a je to znát. Prales Hojná voda je přehledný, bez souvislých houštin. Přitom tam můžeme vidět centra přirozené obnovy smrku a buku. Budoucnost pralesa je i přes absenci oplocení zajištěna.
Byl jsem překvapený jaký milý dojem na mě Hojná voda udělala. Tato pralesní rezervace je velmi hezká.
Takže se ti v Novohradských horách celkově líbilo?
Rád se tam opět vrátím. Vysídlení hor a vytvoření nepřístupného hraničního pásma i přes negativní společenské dopady mělo blahý vliv na zdejší přírodu. Zaniklé osady zarostl les, nebo je spolykala rašeliniště. V horách našel svůj domov jeřábek, tetřívek, datlík, kulíšek, sýc a rys. Na stole v kanceláři Ministerstva životního prostředí ČR již několik let leží návrh na vyhlášení CHKO Novohradské hory.
Když jsem se koukal z hřebenové trasy česko-rakouské hranice na novohradské kopce, objevil jsem můj další cíl. Hned za hranicemi, v Rakousku, leží výrazný vrchol Ahornstein. Jeho vrcholové skalisko je obklopeno divokým přírodním lesem. Takže během svého příštího pobytu v Novohradských horách budou moje kroky kromě Žofínského pralesa směřovat i na tuto horu.


Stav populace lýkožrouta smrkového Ips typographus (L.) v NPR Žofínský prales (Novohradské hory, Česká republika) (formát .pdf, 1.2MB)

 

Stav populace lýkožrouta smrkového Ips typographus (L.) v NPR Žofínský prales (Novohradské hory, Česká republika); (formát .pdf, 1.2MB)

Tento web využívá cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Nesouhlasím, chci více informací.

Souhlasím