Přišel barevný podzim a my jsme se v ty sluncem prozářené říjnové dny vydali do Kamnických a Savinjských Alp. Bylo to pro mne nesmírně osvěžující vypadnout z toho stereotypu všedních pracovních dní a poznat nějaké nové kraje. Bože, jak já miluji tyto chvíle! Cesta přes Rakousko uběhla jako voda a poté, co naše auto zdolalo prudké stoupání na Jezerní vrch, jsme se ocitli ve Slovinsku. V ostrých serpentinách jsme sjížděli ze sedla do malebného údolí Jezersko, jež se rozkládá pod grandiózní severní stěnou hlavního hřebene hor. V Jezersku jsme si udělali přestávku. Bylo tam jako v pohádce. Z lučnaté doliny obklopené nyní pestře zabarvenými listnatými lesy jsem se díval nahoru, na vysoké, čerstvým sněhem postříbřené štíty, kam se možná už zítra budu šplhat.

Nemohl jsem být blíž k pravdě. Hned první den našeho pobytu v Kamnických a Savinjských Alpách nás ráno při snídani v hotelu uvítalo sluníčko zářící z modré oblohy. Nebylo o čem uvažovat. Čeká mne výstup na nejvyšší vrchol zdejších hor - Grintovec 2558 m. Z údolí až na vrchol musím zdolat plných 2 tisíce výškových metrů. Moje cesta na Grintovec začíná v hluboké dolině u řeky Kokra. Při výstupu nijak zvlášť nepospíchám. Užívám si krásných výhledů, jež mi stezka vinoucí se strmě nahoru nabízí. Kromě jedné slovinské horalky, která mne po cestě předběhla, jsem v údolí sám. Po skobách překonávám skalní výšvih "Taška" a to už mne shora zdraví chata "Zoissova koča na Kokrskem sedlu". V ten podzimní čas je již zavřená. Místo lidí mne u horské útulny uvítaly svým věčným štěbetáním kavčátka (kavčata žlutozobá).

Zatímco z hlubokých ledovcových karů za chatou se nahoru valila oblaka mlhy, horské štíty nade mnou stále ozařovaly sluneční paprsky. Moc dlouho jsem se v horském sedle nezdržoval a pokračoval ve výstupu. Když se doplazím k závěru mohutného karu, který se zahlodává do masívu štítu Grintovce ze severovýchodní strany, stojí tam u stezky samec kamzíka a nespokojeně pofrkuje. Jakmile zjistí, že to jeho zastrašování nepomáhá a já pokračuji dál beze strachu v chůzi po chodníku, mizí v kosodřevině.

Tu už začíná strmý výstup na Střechu hor. Podívám se nahoru. O vršek štítu Grintovce se trhají husté mraky, aby nakonec ukryly horské výšiny pod závoj šedé mlhy. Pěšina se vyhoupne na úpatí Střechy. "Streha" - tak se příznačně jmenuje dlouhý strmý kamenitý svah, jež nahoře končí na samém vrcholku nejvyššího štítu Kamnických a Savinjských Alp.

Na fotografii v příloze vidíte vrcholy Kamnických a Savinjských Alp. Za rozložitým masívem hory Kočna 2520 m v popředí vykukuje vpravo nejvyšší vrchol Kamnických a Savinjských Alp - Grintovec 2558 m. Všimněte si prosím dlouhého svahu, jež se táhne z vrcholu Grintovce doprava dolů - to je "Streha" (Střecha). Vrcholová, toho času sněhem pokrytá část Střechy je biotopem bělokurů horských. Zde panují ty nejdrsnější klimatické podmínky.

Přede mnou se do výšky táhne hora kamení ztrácející se v mracích. Postupuji nahoru sotva znatelnou pěšinou přes štěrk. To už mne vítá první poprašek sněhu ležící na svahu. Jeho hra barev mne udivuje. Na okrajích sněhových polí a políček má bílá peřina krásný namodralý nádech. Sníh na hranách hraje všemi odstíny modři. Nikdy jsem nic takového neviděl. Tak teď už aspoň vím, odkud pramení, a to doslova, ta nádherná modř slovinských horských řek. Ocitám se v mlze. Nepříjemně ostrý vítr mi žene chuchvalce mlhy do ksichtu. Na kamenech se objevuje jinovatka. Ale počkej, tam zatím kamenem se něco pohlo. Očima propichuji kamenné moře přede mnou. Jdu blíž a užasnu. Jen kousek přede mnou se v tom ledovém vichru krčí za kameny pár bělokurů horských.

Pár bělokurů horských (Lagopus mutus), Slovinsko 2013

Samec je již skoro kompletně přepeřen do krásného čistě bílého zimního šatu, zatímco samička má peří šedavé. To jsou báječné mimikry do tohoto sněhem zasypaného kamenitého terénu. Jak zjišťuji, bělokurové jsou velmi krotcí ptáci. V klidu je fotím a pozoruji. Když se k nim dostanu až příliš blízko, jen odhopsají trochu výš. Vůbec jsem nečekal, že v takovém nehostinném terénu a počasí zastihnu na vrcholku slovinských Alp nějaké zvíře. A přece existuje živočich, který si v těchto podmínkách doslova libuje a je na ně patřičně přizpůsoben. Mám ze setkání s bělokury obrovskou radost. Jen pár dnů před odjezdem do Slovinska jsem o nich viděl dokument v televizi. Tehdy mne nenapadlo, že je již brzy budu moci pozorovat přímo v alpské přírodě.

Biotop bělokura horského

Prakticky přímo na vrcholu Grintovce jsem fotoaparátem zachytil čerstvé stopy bělokurů a do sáčku posbíral jejich trus i peří. Podařilo se mi tak zajistit všechny pobytové znaky těchto krásných kurovitých ptáků. Během svého pobytu v Kamnických a Savinjských Alpách jsem pak ještě jednou vystoupil na Grintovec. To už panovalo i na samotném jeho vrcholu krásné slunečné počasí. Pro bělokury bylo ten den na Střeše již příliš horko a tak se stáhli někam do stinných severních ledovcových kotlů Grintovce. Ve sněhu na vrcholu štítu se mi však i tentokrát podařilo objevit kromě stop kamzíků i relativně čerstvé otisky bělokurů, dokonce jsem našel i další peříčko.

Vlkodlak ze Smrku