Tak ten fakt, že v Zástudánčí v nadregionálním biocentru Chropyňský luh zanikla mnohaletá hnízdící kolonie volavek, je nám všem již znám. Po zániku kolonie v Zástudánčí zbývá na celé Moravě devět hnízdišť volavek popelavých. Pro státní ochranu přírody jsem ale již před dvěma lety objevil desátou (tehdy jedenáctou) kolonii. I když jsem její existenci již tehdy nahlásil kompetentním orgánům, v čase mého objevu volavčích hnízd na suchém topolu už bylo po hnízdní sezóně. Bylo jasné, že tu ten rok (2010) několik párů volavek hnízdilo, ale nebylo z toho vůbec zřejmé, zda-li se jedná o vznik permanentní kolonie nebo jde jen o výjimečné zahnízdění. To bylo třeba zjistit.

A tak letos jsem se tam vypravil na výzvědy. Cesta to byla příjemná. Pár stanic vlakem a pak několik kilometrů chůze stinným lužním lesem. Kousek od okraje lesa by již měla být kolonie volavek vidět. Hořel jsem zvědavostí. Kráčel jsem po polní cestě táhnoucí se kolem lužního járku porostlého stinným stromovím. A pak jsem to spatřil. "Nádhera!" zvolal jsem radostí. Již z dálky bylo vidět vysoký suchý topol v jehož koruně se skvělo na jedenáct hnízd. A na každém z nich stály hloučky volavčích mláďat. Ty už jsou ale odrostlá, co nevidět budou vzletná a opustí hnízda! Tento fakt mě v půli května překvapil. V kolonii bylo velmi živo. Z hnízd se neustále ozývalo hašteření mláďat, které přecházelo v hlasité vřeštění, když rodiče přiletěli s potravou. Když jsem přišel k patě hnízdního stromu u břehu řeky, byla mi jasná příčina skonu topolu - bobři ohlodali jeho kůru. Tím přerušili cévy vyživující strom a topol uschnul na stojato. Krom tohoto stromu jsem našel nějaká další volavčí hnízda dále uvnitř mokřadního porostu, rovněž na suchých či polosuchých topolech. Někde volavky popelavé i šikovně využily keříky jmelí v korunách stromů jako podporu pro svá hnízda. Celkově tato prosperující kolonie volavek popelavých čítá do dvaceti obsazených hnízd. Díky faktu, že tu volavky hnízdí na suchých stromech, lze zcela bez zábran sledovat rodinný život volavek a pokud máte patřičné fotografické vybavení můžete získat krásné záběry.

Možná se teď někomu vkrádá do mysli myšlenka. Dobrá, jedna kolonie volavek popelavých zanikla. Ale střední Morava o tyto hnízdící ptáky nepřišla. Volavky se prostě jen odstěhovaly o kus výš po řece Moravě. Myslím, že tomu tak není. Vznik této prosperující volavčí kolonie nemá žádnou spojitost se zánikem hnízdiště v Zástudánčí. Když si tu volavky před několika lety poprvé začaly stavět hnízda, v kolonii pod soutokem Moravy s Bečvou bylo ještě živo.

Nyní zamíříme na Jižní Moravu. Po několika letech nastal čas na kontrolu hnízdiště kormoránů velkých v měkkém luhu u odstaveného bývalého meandru řeky.

Již mám za sebou několik kilometrů chůze po silnici, když poprvé zvedám k očím dalekohled, abych vizuálně prověřil lužní les přede mnou. To je cíl mojí cesty. V okulárech dalekohledu spatřuji luňáka červeného kroužícího nad lesem. A pak nějaká ta káňata. Otáčím se na druhou stranu směrem k opuštěné pískovně. Bohužel tady mě čeká zklamání. Kdysi jsem tu pozoroval nádherně zabarvené ptáky - vlhy. Ale tentokrát jsou hnízda vyhloubená ve stěně prázdná.

Po další půlhodině chůze konečně vstupuji do lesa. Zarůstající pěšinou potichu kráčím starým lužním lesem směrem k mokřadní louce, odkud se otevírá krásný výhled na jezero a měkký luh na ostrově, kde si asi tak před desítkou let vystavěli kormoráni svá proutěná hnízda. Všude je klid. To je divné. Vždyť hnízdící kormorány by již dávno mělo být slyšet. Když vystoupím na louku, pochopím to ticho. Hnízda kormoránů jsou prázdná. Neskrývám hluboké zklamání z tohoto poznání. Jaká to škoda. Tak jsem se těšil na pozorování rodin těchto zdatných rybářů. No nic, co se dá dělat. Prozkoumám les i mokřadní louky, jestli se tu nedá něco jiného zajímavého najít.

Pokračuji po okraji lesa směrem k jezeru. Nad loukou najednou proletí luňák červený. Zdvihám dalekohled k očí. Právě včas, abych pozoroval útok káněte na luňáka. Oba dravci tu provádějí hezkou vzdušnou akrobacii. Po chvíli mi však mizí za korunami stromů. Jsem si jist, že zde luňák červený i káně lesní hnízdí. Zapomenutá lesní cesta mě vyvádí na rozsáhlé louky s porostem hlavatých vrb. Nad hlavou mi opět kňourá káně. Vtom nad okrajem protějšího lesního porostu zpozoruji velkého dravce. Letí přímo proti mně. Ha, vidím jasný bílý ocas. Je to orel mořský, největší orel Evropy. Káně útočí na orla. Je mnohem hbitější jak těžkopádný orel. Orel mořský zlostně zaštěká a v letu se obrací na záda, aby ukázal káněti své ostré drápy. Dravčí letecká show, jak rychle začala, tak rychle i končí. Káně odlétá pryč a orel se mi ztratí kdesi za lesem. Zůstávám stát a přemýšlím. Je to náhoda, že tu vidím, nyní v hnízdní sezóně, orla mořského? Nemá tu někde hnízdo? Kdysi se tu pokoušel zahnízdit. Jenže vinnou špatného managementu orel mořský toto území opustil. V rámci plánu péče ochranáři vykáceli zdejší nepůvodní topolovou monokulturu a tím odkryli hnízdo orla v přilehlém porostu starého lužního lesa. Po tomto zásahu orli mořští zanevřeli na tuto lokalitu. Již se sem nevrátili. Ale, co když ano?

Dívám se na holoseč s vysázenými duby, za kterou se tyčí zmiňovaný starý luh. Musím se tam podívat. Vstupuji do temného porostu. Prodírám se hustým mlázím a po padlých kmenech překračují vodní járky. Přede mnou se otevírá světlina. K nebi se tu tyčí suché topoly a na jednom z nich spatřím obrovské hnízdo. Páni, to je velké! Nikdy jsem větší neviděl. Na kraji nedaleké louky, rovněž na suchém topolu, jsem před půl hodinkou zkoumal staré opuštěné čapí hnízdo, ale tohleto je zcela něco jiného. Je skutečně obrovské. Není to hnízdo právě toho orla mořského, co nade mnou proletěl na louce? Na odpověď na tuto otázku jsem nemusel dlouho čekat. Podrostem luhu se mihne temný stín a mohutná orlice usedá na větev topolu nad hnízdem. A je to jasné.

Dívám se na obsazené hnízdo orla mořského. Sedím nehnutě pod stromy a koukám se na hnízdo a orlici. Jistě v té hromadě roští bude ležet orlí mládě. Ale není vidět. Orlice stále sedí na větvi a kouká se do hnízda. Její mohutný žlutý zoban se leskne v paprscích jarního slunce. Po dvaceti minutách se orlice zvedá, zakrouží nad porostem a odlétá pryč. Já se rovněž potichu vytrácím. Moje kroky směřují opět k jezeru. Koukám na opuštěnou kolonii kormoránů. Nad jedním z hnízd sedí na pahýlu suché větve pár luňáků hnědých. Aha, je to jasné. Luňáci využili prázdného hnízda kormorána k odchovu svých mláďat. Luňáci často zahnízdí v koloniích volavek a kormoránů. Tak přece jen není bývalé hnízdiště kormoránů velkých tak opuštěné. Aspoň luňáci tu hnízdí. To už se blíží čas, kdy musím opustit luh a vydat se na cestu domů. Ještě jdu zkontrolovat orly. Nemusím daleko chodit. V průhledu mezi stromy je na orlí hnízdo krásně vidět. Přicházím právě včas. V orlí rodině se podává večeře. Vidím tmavě opeřené mládě a orlici jak se téměř navzájem dotýkají svými mohutnými zobáky. Nádhera! Chvíli pozoruji život dravčí rodinky a pak zamávám orlům své sbohem a opouštím les. Radost z hnízdění orlů i luňáků v tomto krásném luhu mi v srdci přebíjí smutek ze zániku zdejší kolonie kormoránů.

Další víkend směřuji na věž, kterou najdeme na výzkumné ploše Prof. Ferdinanda Vašíčka, CSc., Ústavu ekologie lesa, Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity u Lednice. Ve středu výzkumné plochy lužního lesa ponechávaného bez zásahu stojí věž. Snad 40 metrů vysoká ocelová konstrukce s žebříkem uprostřed. Slouží k výzkumu mikroklimatických podmínek lužního lesa a k měření dalších veličin potřebných k pochopení fungování ekosystému lužního lesa. Ten, kdo se nebojí výšek, může se na horní plošinu věže vyšplhat po žebříku. Je to trochu o zvyku. Za větru se věž hýbe, to k jistotě výlezu nahoru nepřidává. Ale výhled shora rozhodně stojí za to. Z věže se nám otevírá široký pohled na rozlehlý koberec lužních lesů z kterého vystupuje na severu vápencová hradba Pálavy a na jihu Malé Karpaty. Blíže k věži vykukuje z lesa nyní překrásně rekonstruovaný lednický zámek a o kousek dál minaret. A už to mám. Můj dalekohled zachytil kolonii vodního ptactva na Zámeckém rybníku v Lednici. Již po mnoho desítek let tu hnízdí volavky popelavé a kvakoši noční. I z této dálky lze rozeznat hnízda. Ale co to na nich je? To nevypadá na volavky. Vždyť to jsou černí ptáci. Kormoráni? Musím to ověřit.

Slézám z věže a lesem pochoduji směrem k Lednici. Míjím závodiště chrtů a vstupuji do zámeckého parku. Je stále nádherný. Snad ještě krásnější jak kdysi. Jako bych se ocitl někde v Anglii. Přírodní anglický park obklopující Zámecký rybník je plný statných exotických dřevin. Přes stylové dřevěné mostky mě široká pěšina vede na ostrovy. V tichých zákoutích rybníka rozkvétají na hladině žluté stulíky i bělostné lekníny. Kousek dál si z trsů rákosu a dalších vodních rostlin postavila lyska černá své hnízdo. Z opačného břehu ostrova pozoruji zrzohlávky rudozobé. Stále tu hnízdí. Za zrzohlávkami v skrytu vrboví proplouvají husy velké. To už se blížím k volavčím ostrovům. Za ohbím cesty je spatřím.

Zastavím a koukám vyjeveně na scénu, co se mi otevírá před očima. Moje domněnka se potvrzuje. Na jednom z ostrovů se v korunách mohutných dubů rozkládá velká kolonie černých rybožravých ptáků. Páni, těch tu ale je! Kormoráni se přestěhovali od jezera sem a mnohonásobně navýšili svoje počty. A co volavky a kvakoši? Ti tu také jsou. V neztenčené populaci. A mezi tím vším mumrajem stojí na velkých nepřehlédnutelných hnízdech v korunách dubů čápi bílí. Obrovská kolonie vodního ptactva se rozprostírá na třech ostrovech Zámeckého rybníka. Před zraky houfů turistů zde stovky volavek, kormoránů a kvakošů spolu s čápy bílými vychovávají své mladé. Ptáci jsou k sobě tolerantní. Každý si hledí svého. Život kolonie lze pozorovat i z výšky - z minaretu. Co víc si člověk může přát. Po návštěvě minaretu si sednu do trávy na břehu rybníka a dalekohledem pozoruji hnízdiště. Mladí kvakoši jsou již vylétlí a volavky je budou co nevidět následovat. Černí rybožraví adolescenti postávají na hnízdech či na větvích nad nimi. To čápům to ještě nějaký čas potrvá. Jejich mláďata zatím ani nejsou vidět. Koukám s nadšením na kolonii a nemohu se nabažit nevšedních pohledů do soukromí života vodního ptactva. Můj zrak najednou upoutá bílý pták skákající po vrbách nad hladinou rybníka. Jejda, volavka stříbřitá! Je tu dokonce pár! Tak v kolonii volavek, kvakošů, kormoránů a čápů hnízdí letos i pár nesmírně elegantních stříbřitých volavek. Pozoruji bílá vlajková pera na hlavě volavky, černý zobák. Dříve mnoho těchto volavek doplatilo svým životem na módní zvyk dvorních dam nosit krásná volavčí pera na svém klobouku. To je již naštěstí minulostí. Dnes jsou tyto volavky přísně chráněné.

Tolik ptáků je možno pozorovat v této lidmi upravené krajině. Není třeba se nikam plahočit kopřivami přes bažiny. Nejkrásnější stromová kolonie vodního ptactva v České republice se nachází uprostřed zámeckého areálu v Lednici.

Když večer opouštím zámecký park, zpozoruji jak nad volavčími ostrovy krouží luňák červený. Myslím, že tu taky má své hnízdo. Na mokřadní louce u silnice mi Matka příroda nachystala ještě jedno překvapení. U vody tu postává volavka bílá se stříbřitou. Mohu tak krásně vidět rozdíly mezi těmito dvěma druhy volavkovitých ptáků. Volavka bílá je podstatně větší a má na rozdíl od volavky stříbřité zobák žlutý. Postrádá i dlouhá pera na hlavě.

Cestou na nádraží si kladu mnoho otázek. Proč se kormoráni odstěhovali z luhu u jezera k zámku v Lednici? Proč zanikla volavčí kolonie v Zástudánčí? Proč se hnízdiště vodního ptactva na Zámeckém rybníku, kde každý den chodí davy turistů, neustále rozrůstá a tak prosperuje? Nemá tato fluktuace ptáků co do činění s lidskými aktivitami? Zámecký rybník je neustále pod dohledem správců areálu. Tu nechodí rybáři ani myslivci, odvěcí to nepřátelé kormoránů a volavek. Zde jsou všichni vodní ptáci v bezpečí. Není toto ten pravý důvod rozkvětu hnízdiště na Zámeckém rybníku v Lednici a úpadku kolonií kormoránů a volavek jinde? Vždyť kolik jsem jen četl článků, jak někde rybáři záměrně zničili kolonie kormoránů i volavek. V Podunají dokonce káceli stromy s hnízdy mořských orlů. Taková je nenávist některých lidí vůči rybožravým ptákům.

Aktualizace 30.4.2016, zjištěná data FOREST - Wildlife Monitoring Program týkající se tématu ptačí fluktuace:

Nejmenší vzdálenost mezi existující stromovou kolonií vodního ptactva (volavka popelavá, čáp bílý, kvakoš noční, kormorán velký atd.) a obsazeným hnízdem orla (orel mořský, orel královský) činí v jednotlivých případech 2830 m, 1760 m, 1544 m a v jednom případě dokonce těžko uvěřitelných 636 metrů. V případě zahnízdění orlů v bezprostřední blízkosti kolonie vodního ptactva (cca do jednoho kilometru) tato kolonie v naprosté většině případů zaniká.

Aktualizace 4.5.2017, zjištěná data FOREST - Wildlife Monitoring Program týkající se tématu ptačí fluktuace:

Oskovec - jedna z nejznámějších a nejslavnějších společných lesních kolonií volavek popelavých a čápů bílých na Moravě zanikla. V celém lese zůstalo jedno jediné opuštěné hnízdo, a to s igelitem - dřívější hnízdo luňáka. Luňáci, věřte tomu nebo ne, zbožňují igelit. Rádi jím vyplňují svá hnízda. No aspoň jim hnízdečko nepromokne.

Vlkodlak ze Smrku